Poslední bitva

Je to hodně okatý "undergroundový art", ale mě tohle poselství vonělo. Takový francouzský Fallout v 80. letech (dokonce jsem pojal podezření, že Mark Morgan opsal jeden herní track od Erica Serry). Je velice zajímavé, jak nevídaný prostor pro divákovy fantazie a fantasmagorie vzniká drobným opomenutím mluveného slova. Jean Reno v roli burana přicmrndávače. Film možná nedotahuje všechny vyřknuté (nebo spíš vyobrazené) myšlenky a ke všemu začíná jako madmaxoidní béčko (mrdání nafukovací mařeny, vražda chlapa pro nějakou blbou součástku do homemade letadla, atd.), ale nějakou záhadou mě opravdu bavil. Bessonek umí. (29.12.2009)

Tři, ale klidně i čtyři nebo pět. Pohádky spojují mládí se stářím; a to je právě můj věk. Díky tele-komixové formě je snadné ji doplnit verbálním příběhem, a nejedním. Sci-fi pro mě nebylo nikdy budoucností, stejně jako pohádky minulostí. O jakou pohádku se jedná bych sice říct mohl, ale prý se to nesmí, je to spoiler. Tak tedy alespoň tip: Přeživší, dílem izolované společenské buňky (hordy) uchovávají, živí a především chrání matku královnu, jinak - na rozdíl od zvířecích stád, pokud se dochovala - jde jen o život a smrt... Domnívám se, že Luc Besson později hodně slevil ze své úsporné a pregnantní dialektiky. (Pokud se někdo diví, že z nebe padaly ryby, pak neví, co dosud z nebe spadlo. Zkrátka, kdyby z nebe padaly ryby, nemusely by být rybníky.) (26.03.2023)

Musím přiznat, že zpočátku jsem byl mírně zmaten, znuděn a chtěl z projekce filmu (na FF v Chotěboři) odejít. Ale zůstal jsem a naopak začal být více vtahován tím, co se přede mnou odehrávalo. Vlastně první vlaštovkou (a to notně úsměvnou) se stal pokus Jeana Rena o "dobytí" pevnosti nemocnice obývané intelektuálsky vypadající osobou, která ho obezřetně ne a ne pustit dovnitř. Film působí tak primitivně a amatérsky, až se mi to začalo jevit roztomilé. Hrdinové si mě získali (všichni tři) a zvědavý, jak tohle všechno skončí jsem vydržel až do konce. Není to tak špatné, jak se může na začátku zdát. Vlastně je to docela úlet :-) (12.07.2009)

Tak by vypadal Šílený Max, kdyby ho točil Jim Jarmusch (včetně uspávání diváka) poté, co zhlédl Konec srpna v hotelu Ozón. Poslední bitva přešlapuje a chvílemi nudně tápe, nabízí toho ale dost. Stylizace a grotesknost dění v pustém světě připomíná Moebiovy krátké příběhy a postkatastrofická budoucnost jako by strhla svět někam do minulosti s absencí rozumné řeči, zato s tvorbou nástěnných maleb a ochotou riskovat ránu kyjem do hlavy, aby muž sehnal nějakou zjevně velice nedostatkovou buchtu. (23.02.2019)

Vydržel jsem to sledovat s plnou pozorností celé až do konce, jenom mě to s výjimkou scén s vtipně zahranou postavou doktora v podání Jeana Bouiseho skoro vůbec nebavilo a jako celek neoslovilo. Pro mě jeden z řady podivných a svou případnou „výpovědí“ zcela nesmyslných undergroundových snímků, jakými francouzští tvůrci začaly v první půlce 80. let zaplavovat filmový svět v docela hojné míře, viz. třeba Mallevil, Litan nebo Asphalte... a zhruba takový je i tenhle debut Luce Bessona, ve kterém spatřuji více tvůrčí potřeby co nejvíc se vybláznit ze svých démonů, více experimentu pro experiment a umění pro umění, než skutečně podařené dílo, které by nabídlo příběh s napětím nebo hlubší myšlenkou. Tedy jistou osobitost Poslední bitvě upřít nelze, dokáže často zaujmout černobílou kamerou a pár scén uprostřed podivné postapokalyptické společnosti tu nabízí i slušnou atmosféru, ale všechno tohle nejednou padá do slušného bizáru, když začne do toho dunět osmdesátková hudba. Ke všemu celé té podivnosti schází i pořádné zakončení. [50%] (04.02.2022)