Hamlet

Vynikající anglický divadelní a filmový herec a režisér Laurence Olivier přijal pro své filmové zpracování „Hamleta" tradiční názor na smysl a poslání této Shakespearovy tragedie. Proto klade jako předznamenání filmu slova: „Toto jest tragedie člověka, který se nedovedl rozhodnout!" Slova, která určují koncepci Olivierova díla. Ostrým a přitom nesmírně citlivým pohledem filmové kamery přibližuje divákovi nešťastného dánského prince, jeho rozbolavěné nitro, jeho něžnou duši naplněnou vášnivou obrazotvorností, duši, kterou povaha a vychování činí citlivější nežli ostatní, duši, ne vladaře ani bojovníka, ale básníka, který jest stvořen nikoliv aby jednal, nýbrž aby snil... — Nucen zkrátit obšírný děj divadelního dramatu do doby pro filmové dílo únosné, vypustil Olivier vše, co přímo nesouvisí s vnitřní problematikou Hamleta — člověka. Vypustil celé zahraničně-politické zarámování příběhu a všechny postavy, jejichž působení je čistě dějové a nemá vlivu na utváření vnitřní problematiky tragedie (dvořané Voltimand, Kornelius, Rosencrantz a Guildenstern, Poloniův služebník Reynaldo a jeden z hrobníků). Je jisté, že tyto změny v klasickém dramatu neprovedl s lehkým srdcem. Dobře si uvědomoval, jak každým sebemenším škrtem Shakespearova hra ztrácí. Proto sám nepovažuje svůj film za „zkrácenou versi Shakespearova dramatu", nýbrž spíše za jakousi „essay o Hamletovi". — Po filmové stránce je to dílo mistrovské, od scénáře, který umně a s nesmírným, smyslem pro logičnost spojuje jednotlivé scény a záběry, aniž v nejmenším porušuje křehkou stavbu básníkova díla, přes vynikající režijní zpracování, podporované hloubkovou kamerou, až k mistrovskému výkonu herců a zejména samotného Oliviera v titulní roli. — Našim divákům, kterým je jen velmi zřídka dopřáno zhlédnout toto vrcholné Shakespearovo drama na jevišti, a zejména těm mladším a nejmladším, kteří je v divadelní formě dosud vůbec nepoznali, dá Olivierův film nesmírně silný a hluboký zážitek, hodný nesmrtelného díla Shakespearova. A v tom vidíme jeho význam a poslání pro naše filmové diváky. Filmový přehled 41/1954 (03.06.2009)

Pro mě bohužel absolutně bez nápadu. Z pochopitelných důvodů tu chybí pár vedlejších linek jako rámování Fortinbrasem nebo Rosenkranz s Guildsternem. Z pochopitelných důvodů byly taky pokráceny některé chytré monology, které byly zajímavé na předloze. Vše se zkrátka do filmu nemůže vejít - ale "na oplátku" za tyto škrty jsem nedostal nic navíc. Co si přečtu v knížce, to tady uvidím zfilmováno tak, jak jsem si to zhruba představil. Vše je režijně bez nápadu, některé původně mimo scénu odherané pasáže (vražda starého Hamleta, piráti) jsou sice vizualizovány, aby se rozbil původní těžký monolog, ale bez jakékoli přidané hodnoty - kdyby tam nebyly, taky by se nic nestalo. Kromě chytře vyřešené záměny kordů v závěrečném souboji a hezké smrti Ofelie mi film nedal vůbec nic, co by nebylo patrné z předlohy. Žádné posunutí významu, žádná autentická emoce, žádný zajímavě dohraný motiv... nic. Vzít Laurence Oliviera a nechat ho za chabé choreografie přečíst Shakespeara podle mě na dobrý film nestačí. (03.12.2010)

Olivierov adaptačný Hamlet pôsobí mimoriadne konzistentným dojmom. Samotná divadelná úspornosť tu naraz ani nie je poriadne cítiť, pretože sa každému momentu tejto scenáristickej skladačky venuje dostatok času a neskĺzne v umelú gibsonovskú naťahovačku (1990). Možno v druhej polovičke trošičku ustrne, ale byť tých poctivých stavebných základov, ktoré Laurence vytvoril, nemá zmysel toto ďalej rozpitvávať. Myslím, že rozhodujúcim faktorom bolo, ako sa počas natáčania (Olivier a jeho súputníci) vyrovnajú s formálnou stránkou, ktorá by musela byť pútačom č. 2, aby sa pozornosť divákov upriamila viacerými prúdmi. A to im bezozvyšku vyšlo, pretože zarosené hmlisté podnebie v prostredí ďalekého stredovekého a mysticky zladeného Dánska je unikátne a umne dopĺňa dejovú linku (myslené tie konkrétne scenérie z vonkajšku). V tomto ohľade takmer rovnako pôsobivé ako Kurosawove spracovanie Macbethovej tematiky - Krvavý trón; avšak všetko podstatné sa odohrávalo medzi štyrmi stenami, kde priestor pre vizuálne blaho je predsa len obmedzenejší... Zvuky protagonistov sú cez nočné hradby počuť hlasito, vari až k bráne duchov z nebies; fantastické dobové kostýmy a atmosféra kráľovskej rezidencie, kde sa v rodinnom klane uchovávajú tajomstvá tých najstrašnejších skutkov ma ako sledovateľa lákajú a rovnako lákajú aj ich odhaľovať, hoci danú tému mám samozrejme ako povinnú látku naštudovanú. V podstate veľmi kvalitné, nie dokonalé, ale v rámci autorových sfilmovaných adaptácií - jedným z topov. (25.10.2015)

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)

Velikost klasiků spočívá v nadčasovosti jejich díla. Je přirozené, že anglická mluva v divadelní tragedii ze 17. století se bude občas nést v hůře ztrávitelném vysoko vznešeném stylu, že filmové zpracování z roku 1948 nemusí být z dnešního pohledu technicky bezchybné, ale nadčasový duch Shakespearova Hamleta z Olivierovy adaptace ani ze hry samotné rozhodně nevymizl. Provedení místy připomíná spíše 30. léta, než poválečnou éru, vzhledem k ději i divadelnímu původu zde logicky převažují komorní interiéry, ale líbilo se mi, když film několikrát vhodně přešel i k realističtějšímu prostředí (lodě, vykopaný hrob, jezírko, hradba zvenčí). Pohltivý příběh (pohltivý i přesto, že děj dopodrobna dávno dobře znám), spousta duchaplných myšlenek a krásných přirovnání i celkově velmi zdařilá atmosféra černobílého filmu, který si ve vybraných scénách působivě pohrává se stíny nebo mlhou, přispěly k tomu, abych ty dvě a půl hodiny přežil s téměř maximálním zaujetím klasického příběhu o mocenských intrikách a pomstě. Souhlasím, že v případě Hamleta má tohle klasické provedení daleko větší sílu a hodnotu, než mnohdy kuriózní pokusy o zmodernizování. 75% (24.10.2020)