Tváře

Akýsi protiklad hollywoodskemu divadelnému spôsobu nakrúcania medziľudských vzťahov, aké sme často videli v 50. rokoch, ale napríklad aj vo Virginii Wolfovej. Čiže je to protiklad ku kvalitnej tvorbe pre dospelé publikum formou kvalitnej tvorby pre dospelé publikum. Nehovorím, že je viac výstižný, ale scenár mi nepripadal ako scenár, ale ako čistá improvizácia, čiže ako život. To je Cassavetesova jednoznačná výhra. Konverzačny v dvoch bytoch ustoja bez problémov na prvý pohľad premrštenú stopáž a je to dané tým, že v podstate zabúdate na to, že pozeráte naratívny film a máte pocit ďalšieho člena partie. A možno budete mať pocit, že aj vy strácate dôstojnosť. Faces je akýsi predchodca dogmy, je iný, ale aj podobný novým vlnám, dôležité je, že je maximálne svojský. (10.11.2015)

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] (22.07.2023)

Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. (18.03.2011)

O Johnovi Cassavetesovi som doteraz vedel iba to, že sa preslávil filmom Tiene a používa dokumentaristický prístup aj v hraných filmoch. Dnes už viem, že s jeho filmami budem mať asi problémy. Tváre som dokázal sústredene sledovať asi pol hodinu. Zmyslom hodnotenia tohto nezmyslu je korekcia neodôvodneného nadšenia doterajších 41 divákov a brzdenie neprimeraných očakávaní ich nasledovníkov. (03.04.2011)

Film o chlapečcích a holčičkách, díky němuž je můj odpor k lidstvu nyní o něco slabší. Film nutící diváka k maximálnímu soustředění, za což ho odmění odhalením pod povrchem banalit skrytých nepřeberných samozřejmostí. Film ohromující tím, že jedna postava projde kolem druhé. Po čtvrthodině jsem to chtěl vypnout, když tu náhle jsem se čehosi chytil a ještě že jsem to neudělal. Krása. Napětí. Permanentní zvrat v konstantnosti. Nádherný, vychytaný finální obraz následovaný pěknými závěrečnými titulky. Ale nechápu, kde teda vzal Dick to cigáro. Z komentářů si přečtěte Foma, na pivo jděte s Pohrobkem a Morien. /// Nový komentář: lupuscanis, commentator angelicus - čtěte. (17.04.2013)