Tváře

Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. (18.03.2011)

Kdo jiný se více hodí k zachycení drobnokresby života americké střední třídy, než americký režisér působivě využívající zoomu a detailů. Až díky kameře tak můžeme zblízka postřehnout, že tváře hrdinů jsou jen charakterové masky, zpod kterých v kradmých záblescích vysvítá beznaděj, marnost, hořkost. Smích, který je jen šklebem, kterým chceme jen o něčem přesvědčit ostatní a hlavně sebe. Stejně tak hledat vysvobození a zapomnění v zábavě je marné u lidí, kteří se již neumí bavit, a proto jejich večírky končí v kocovině falše. A tu chvíli uvědomění, že v naši pózu jsme neuvěřili ani my sami, že všechno je opravdu v p*deli, že namísto v luxusně vybaveném řadovém domě se nacházím na dně, tu chvíli kdy nediegetická hudba ustává (a Cassavetes se bez ní s klidem obejde), tu chvíli umí Cassavetes natočit jako nikdo jiný. (16.07.2014)

Akýsi protiklad hollywoodskemu divadelnému spôsobu nakrúcania medziľudských vzťahov, aké sme často videli v 50. rokoch, ale napríklad aj vo Virginii Wolfovej. Čiže je to protiklad ku kvalitnej tvorbe pre dospelé publikum formou kvalitnej tvorby pre dospelé publikum. Nehovorím, že je viac výstižný, ale scenár mi nepripadal ako scenár, ale ako čistá improvizácia, čiže ako život. To je Cassavetesova jednoznačná výhra. Konverzačny v dvoch bytoch ustoja bez problémov na prvý pohľad premrštenú stopáž a je to dané tým, že v podstate zabúdate na to, že pozeráte naratívny film a máte pocit ďalšieho člena partie. A možno budete mať pocit, že aj vy strácate dôstojnosť. Faces je akýsi predchodca dogmy, je iný, ale aj podobný novým vlnám, dôležité je, že je maximálne svojský. (10.11.2015)

JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu. (05.02.2014)

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] (22.07.2023)