Zlaté časy rádia

Ne zcela typická Allenovka, jednak proto, že chybí sám Woody Allen, ale hlavně, protože jsem nějak postrádal ty klasické prvky charakterizující Woodyho tvorbu - filozofické řečnění a všudypřítomný humor... Jako jo, ten se tam ještě jakš takš vyskytoval, ale nebylo to úplně ono, holt jsem zvyklý na lepší. Tento film je prostě především o vzpomínkách a jelikož já jsem na vzpomínání asi ještě mladý (19), tak musím být při hodnocení trochu přísnější a "Jestli se ti to nelíbí tak si běž pustit plyn." :) 7/10 (02.03.2008)

Klasická allenovka: židovská rodina a její zážitky, tentokrát související s poslechem rádia v roce 1944 kde romantické cajdáky a dobrodružné rozhlasové hry střídají hlášení z bojišť 2.světové války. Celé to plyne ve velmi poklidném tempu, vtípky také na pilu nijak netlačí (snad jen mafiánská babička a výchovný rozhovor s rabínem mají punc bránicového nitroglycerinu). Celkově poklidná dopolední podívaná. (05.08.2008)

Pohodová a vkusná zábava tak trochu ve stylu Betty MacDonaldové. Allenova nostalgie — rádio už dávno neohrožuje tělesný i duševní vývin mládeže, která by u něj celé dny vysedávala, vstřebávajíc hloupé příběhy a nejdouc ani na čerstvý vzduch. Spousta jiných věcí, nehledě na multimediální vychytávky, však zůstává pořád stejných. 4½. (06.05.2013)

Po "Annie Hallovsky" laděné "Haně a jejích sestrách" a Bergmanovsko - Čechovském dramatu "Září" se vydal Woody Allen stejnou cestou jako o 14 let dříve Fellini, o 8 let Kachyňa a o 3 roky dříve Paskaljevič, tzn. cestou vzpomínek na své děství. Spousty krásných figurek, opatřených roztomilým podivínstvím a lehkým humorem. Woody Allen byl v osmdesátých letech zamilovaný až po uši do Mii Farrow. Ta má zde krásnou roli ukňourané, ale krásné Sally. Rádio je zde zobrazeno coby ohromný fenomén a věc, bez které se hrdinové filmu ve válečných letech nedokázali obejít. A nebyl by to Woody, kdyby do svého laskavého a humorného filmu nedal nějaký ten vážnější prvek, jak od dob "Lásky a smrti" udělal pokaždé. Scéna, kdy otec malého Woodyho řeže páskem a když se z rádia ozve, že celé státy úpěnlivě sledují marný boj za záchranu holčičky, která spadla do studny, začně ho se slzami v očích hladit po vlasech a v následujích chvilkách ho pevně drží v náručí, je skutečně hodně silná. Woody se tentokrát opět ve filmu neobjevil (mimochodem hrál pouze v šesti z jedenácti svých filmů z osmdesátých let), ale postaral se o post vypravěče příběhu. "Zlaté časy rádia" patří mezi nejlepší Woodyho filmy. (20.03.2008)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)