Zlaté časy rádia

Allen sa zasekol, dialogy nic moc, o nic tam nejde, len o dementalne picoidy ako - rozhlas kedysi bol kralom, film ma nostalgicke prvky, akasi zidovska rodina zije v akejsi prdeli /jo, judaizmus je najmensia religia, taxa aj spravam, zidom nepomaham a rozhodne nejsem tzv, biely zid, ani hovno/. No a zmysel pre komedialnu konstrukciu pribehu - tak to ma nezaujima, v strede vladnu az vatovo plane plky. Kazdy reziser natocil kvalitne filmy, ale aj hnoj no a Wudy Allen teda prispel k existencii filmarskeho hnoja : 40 % (29.08.2017)

Tenhle film si natočil Allen pro sebe. Nahozené, nenáročné historky týkající se radiového vysílání nejdou Allenovi zdaleka tak dobré (ne všechny jsou povedené, ne všechny jsou vypointované) jako jeho obvykle silné dialogy a pro ty, kteří nemají v lásce hudbu 30.-40. let může být navíc těžké vyslechnout si všechna hudební čísla. To ale bude Allenovi asi jedno a přívětivě naladěnému divákovi také, všechno v tomhle filmu je totiž podřízeno budování atmosféry doby, kdy radio bylo na soumraku jazzového věku králem a samotřejmou součástí života, jako dnes internet a mobilní telefon. Prostě ohlédnutí do dětství do brooklynské čtvrti Rockaway, kde Allen vyrůstal. Kdo má Allena rád, bude mít rád i tenhle film, ostatními si nejsem jistý. (24.04.2020)

Stejně jako vymizel elegantní a malebný společenský styl života oné doby, stejně jako později vymizel způsob toho jak lidé vnímali a prožívali zlaté časy rádia poslechem krásné hudby, společeného života s lidmi, které v rádiu poslouchali a (jak jsme viděli ve scéně s Polly Phelpsovou) i s dalšími lidmi, kteří seděli u svých přijímačů, tak stejně dnes umírá i film, to jak určoval jak se díváme na svět a i to, jak se s filmem nádherně žilo (neskutečně sentimentálně, ale dokonale fungující scéna návštěvy kina, kdy šlo o víc než jen se podívat na snímek, ale opravdu o to žít a vychutnat si, dnes to v multikinech vypadá spíše, že se jde člověk přecpat popcornem a vymývat si mozek odpornými komečními snímky, samozřejmě, že kdysi by se daly filmy 30. a 40. let také nazvat komerčními, nicméně s gráciíí, která nikoho neurazí). Výborně, pane Allene. (20.07.2011)

V rámci prehliadky filmov môjho neobľúbeného Woodyho Allena som si pozrel Zlaté časy rozhlasu. Je to spomienkový film, pravdepodobne s autobiografickými črtami, veď Woody celoživotne kladie seba do centra svojich umeleckých výtvorov. Tento film sa mu celkom podaril a tri hviezdičky si zaslúžil. Podiel na tom má najmä fakt, že v ňom Woody nehrá a tak napĺňa moju predstavu umelca, ktorý lepšie píše, než hrá. (14.01.2015)

Tento film od Allena nebude patřit mezi mé nejoblíbenější. Vadí mi na něm jakási necelistvost, útžkovitost. Taky mě už začíná lehce popichovat neustále stejné obsazení (cca 15. film, co jsem viděla). Oceňuji ale Miu Farrow, která hrála lehce přihlouplou slečnu naprosto dokonale. Také se mi líbila úvodní scénka s lupiči. (02.05.2011)