Vražedná pole

Svět by byl krásné místo pro život, kdyby se k sobě lidé uměli chovat...kde se bere ta agrese, nenávist a potřeba válčit? Vražedná pole je sám o sobě výborný, leč smutný snímek, který velmi drsně ukazuje válečné hrůzy a řádění Rudých Khmerů. Chvílemi je tento film naprosto geniální a občas docela nudný, tudíž proto bude mé hodnocení "pouze" uprostřed, ovšem jsou to lepší a velmi pěkné tři hvězdy. Hned několik záběrů mi jistě utkví na delší dobu v paměti, stejně jako místy bezchybná (občas však nepatrně nehodící se) hudba Mike Oldfielda. U závěrečné půl hodinky jsem ani nedutal a závěrečná scéna byla vskutku velice působivá a people living life in peace dodávají konci tohoto počinu úplně jiný rozměr. (30.10.2011)

Hrozné, čo si musel pán Haing S. Ngor vo svojom živote pretrpieť, a aj napriek tomu mu na konci filmu nezmizol úsmev z tváre. Obdivuhodný človek, škoda, že už nie je medzi nami. Jeho útrapy si len ťažko predstaviť, a to i v čase vojny, pretože tie tu už zďaleka presahujú hranice stanovené štandardami konvenčného vedenia vojny. Išlo o prachobyčajné mučenie a koncentrák. Polpotovský režim bol vôbec jeden z najhorších v celej histórii, hranice beštiality sa tu opäť raz o kúsok posunuli. Čistá absencia zdravého rozumu, o citoch ani nehovorím, to slovo tu v tomto ponímaní vyznieva smiešne. Vo filme bola vypovedaná jedna pekná myšlienka, ktorá dokonale vystihla príčiny tohto konfliktu - Američania nás využili a potom nás v tom nechali. A to je žiaľ bežná veľmocenská praktika i dnes. Len rozrýpať, dokašľať a potom si ledva zachrániť vlastné zadky. V prípade Kambodže však nezlyhali iba USA, ale aj celý svet. Kedy sa už konečne poučíme? Čo sa týka toľko spomínanej hudby, tak mňa narozdiel od ostatných až tak nenadchla, iba pár pasáží stálo za to (hlavne pri konci). Zvyšok mi miestami trochu potrápil uši, ale dalo sa to pretrpieť. Tiež by som trocha skrátil stopáž, dej v niektorých scénach už začínal byť trocha úmorný a zbytočne natiahnutý. Celkovo však veľká spokojnosť. 80/100 (08.12.2016)

Každá krajina má svoj smutný kus histórie. A toto je ten kambodžský. Film je pekná pocta Ditovi Pranovi, ktorý kde mohol tam pomohol a z najväčších sračiek sa aj tak musel vyhrabať sám. Klobúk dole. A klobúk dole aj jeho hereckému predstaviteľovi. Chválim celú výpravu a aj kameru, pretože som sa naozaj cítila ako priamo na mieste. Menšia katastrofa pre mňa bola muzika ... snáď len tri hudobné motívy stáli za to. Sorry, Mike. A ak hovoríme o rozdelení filmu na dve časti, tak jasne u mňa viedla tá druhá. Videné v rámci Season Challenge Tour vol. 2 (25.11.2016)

Červení Khmérovia sa dlho skrývali v džungli, jedli surové jašterice, čučoriedky, hlinu a bobule. Až im z tejto zúfalej stravy kombinovanej s napalmom v hlavách preplo. Totálne. Následky kolektívneho šialenstva tisícok vrieskajúcich, večne nasratých, po všetkom bezdôvodne strieľajúcich a manicky sa rehotajúcich nervných aziatských uzlíkov v čiernych pyžamách s červenobielymi šatkami sa dostavili. Milióny zavraždených na vodou zaliatych poliach. Joffého film skvele ukazuje atmosféru obáv, strachu a následného teroru na pozadí individuálneho - hoci mierne obohratého - príbehu vonkajšími okolnosťami rozlúčeného priateľstva dvoch mužov. Dusivá atmosféra postupného odchodu cudzincov pred blížiacou sa hrozbou a prvé dni vlády lúzokracie vyvolali až nepríjemné mrazenie kdesi v chrbte. Žiaľ, Joffé sám podľahol ľavičiarskemu bľabotaniu a ako správne poznamenáva užívateľ Houdini, snaží sa výlučnú zodpovednosť za následné šialenstvá presunúť na američanov, ktorí roky masívne bombardovali hraničné oblasti neutrálnej Kambodže. Kontroverzné zásahy bez následného poskytnutia ochranného plášťa pomáhajúcim miestnym (analógia s Vietnamom) iste prispeli k pomstychtivej brutalite khmérskych postupov, ale neboli jedinou príčinou toho, čo sa v Demokratickej Kampučii - ako ju orwellovsky prekrstili polpotovci - stalo. (25.08.2009)

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)