Neúplné zatmění

Psychologické filmy mám rád, i když tenhle přišel pro mne ve chvíli, kdy bych psychologa sám potřeboval... Vytkl bych mu jen dvě drobnosti. Zpočátku to bylo střídání časových rovin, které posléze vymizelo; kdo příběh neznal (námět byl dle skutečné události pádu děvčete ze řetízáku), tak určitou dobu tápal. Posedlost psychologa Navrátila mi chvílemi připadala vůči naší hrdince trochu pedofilní, no, ale ve čtrnácti letech... Výborný byl moment, kdy člověk začal během semináře v Brně tápat, zda osud hrdinky nebyl pro našeho vědátora jen záminkou k jeho vlastnímu úspěchu. Ale kdo ví, možná, že ano... Celým filmem se prolínalo hledání vlastního ega, nedůvěřuji však příliš působení psychologů na lidskou osobnost, a tak nevím, zda je možné, že dívka, která je na psychickém dně a touží skočit z balkónu, během filmu sebere tolik seběvědomí. Nechtěl bych na sobě a na svých bližních něco takového, jako je ztráta zraku, zažít. (11.04.2016)

Pro me jeden z nejlepsich ceskoslovenskych filmu 80. let. Vytecne psychologicke drama, ktere v divakovi zanecha depresivni pocit i pres nekolik pozitivnich casti, vcetne konce. Velmi dobre a realne natocene, spousta zajimavych kamerovych napadu, ktere parkrat ve mne vyvolaly pocit slepoty... nebo jak to napsat... Velmi dobre herecke vykony v cele s vynikajici Blankou Bohdanovou, prijemne prekvapi i Oldrich Navratil. Film, na ktery se nezapomina... (30.12.2014)

"Už jsem to zase já". Oldřich Navrátil asi nikdy nebude patřit mezi mé úplně nejoblíbenější herce, ale zde v roli psychiatra, který svým výzkumem pomáhá čtrnáctileté Zuzce se aspoň částečně vypořádat se se svým zrakovým postižením, se mi hodně líbil. Vyzařovalo z něj takové silné charisma, kterým se mu podařilo mě doslova strhnout. Naopak jsem byl dost rozčarován přístupem pečovatelky v podání Blanky Bohdanové. Studená jak psí čumák... Sice věřím, že to takto v těch 80letech v takovýchto zařízeních asi opravdu fungovalo, ale z pohledu dnešní doby mi to přišlo docela drsné. Třeba scéna, kdy shodí Zuzku ze švédské bedny, když z ní nechce sama skočit, to fakt byls na mě trošku moc silná káva (06.05.2017)

Jeden z hodně zdařilých a hodně nedoceněných filmů Jaromila Jireše nás zavede do ústavu pro zrakem postižené děti a do nitra dospívající dívky Marty. Ve své hloubce dost depresivní a Jirešem citlivě podaný příběh se naštěstí jakousi pomyselnou cestou ke světlu odlehčuje příchodem mladého psychologa v podání úžasného Oldřicha Navrátila, jehož dialogy s postiženou holčičkou nešetří originální motivací. Vlastně o tom tenhle snímek s příznačným názvem Neúplné(!) zatmění je - být znovu přiveden ke světlu poznáním a objevením vlastního já. V zásadě bych i souhlasil s podanou filozofií, nač mi je mít v hlavě odpověď na otázku, jak se jmenuje nejvyšší hora v Austrálii, když neumím najít odpověď na otázku, jak se cítím. Takže moje pocity z filmu: smutek, úzkost, chvilková deprese, očekávání, během scén s přísnou pečovatelkou s drsnými metodami (v podání Blanky Bohdanové) docela nervová tíseň, ale s příchodem pana Navrátila také úsměv, v jedném momentu přímo výtlem. ;-) Celkově od počátku velké zaujetí, pocit zásahu ze silného tématu a poutavého zpracování, a v závěru trochu lítost z tak náhlého konce. Zatímco u některých filmů nabývám pocity přílišné rozvláčnosti napříč dlouhou stopáží, myslím, že zde naopak tak skvělé rozehrána zajímavá témata mohla pokračovat po necelých 80ti minutách klidně ještě nějaký čas dál... 85% (Československá filmová výzva) (11.04.2019)

Tento film je strašidelný, až gotický, a to ani nepotrebuje nadprirodzené prvky.....Atmosféru utvára nielen viacerými ťažkými témami spojenými do depresívneho snímku, ale aj smutným konštatovaním, že väčšina deja je realistická a bohužiaľ, zlé zaobchádzanie a týranie chorých/hendikepovaných (vlastne aj zdravých!) detí (naposledy kauza Čistý deň v SR) je ešte stále normálne. (20.07.2018)