Monsieur Hire
Monsieur Hire
Monsieur Hire
Monsieur Hire
Režie:
Patrice LeconteKamera:
Denis LenoirHudba:
Michael NymanHrají:
Michel Blanc, Sandrine Bonnaire, André Wilms, Cristiana Réali, Bernard Soufflet, Philippe Dormoy, Luc ThuillierObsahy(1)
Drama osamělého člověka, který se svým způsobem odlišuje od svého okolí a lidé ho tedy nemají rádi. Když je ve městě zavražděna mladá dívka, podezření padá na něho. Nedokazuje svou nevinnost, neuvědomuje si vážnost svého postavení. Je zcela zaujat pozorováníme dívky, která bydlí v protějším bytě, vášnivě se do ní zamiluje a je ochoten obětovat vše za její náklonnost... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (36)
Michael Nyman se z talentu stal hvězdou, kromě jiného také proto, že i takováhle hudba se může stát filmovou, ba dokonce, že se k němu může i skvěle hodit. Sám Monsieur Hire, který si s libostí Nymana často přehrává, je temnou postavou ani ne proto, jak se chová a co dělá, ale proto, že neznáme ani píď jeho minulosti. Ale ostatně tu neznáme u nikoho. Známe jen obrysy budoucnosti načtávané a do skicáku přítomnosti. Když se M. Hireovi tyto obrysy pokřiví a propletou, pak ví, že už nemá co ztratit. Vsadil vše na jednu karta a ta mu nevyšla. Film má dvě části: ta první, kdy ještě karta nedopadla na hrací stůl, se mi líbila více. Pozn.: Zajímalo by mě, zda by to fungovalo, kdyby všichni herci byli opačného pohlaví. ()
Patrici Lecontovi se podařilo úžasně přenést na plátno celou škálu emocí od osamělosti pana Hira, přes jeho posedlost krásnou dívkou od naproti ale i třeba rozpustilost Sandrine Bonnaire. Ale hlavně - on dokázal přenést z plátna na mně i fyzické vnímání doteků - například když ve scéně na boxu pan Hire lehce přejíždí po ruce Alice - to mi normálně přejížděl mráz po zádech. Krásný a smutný film, jehož atmosféru pomáhala dotvořit také hudba M. Nymana. ()
Velmi zajímavý film. Takový se dnes už jen tak nevidí. Smutný a hlavně nesmírně citlivý, jiné slovo mě teď právě nezapadá. O samotě, na kterou si člověk už skoro zvykl, ale také o vzplanutí, přece jen, co kdyby tohle náhodou vyšlo. Zahodit nálepku, kterou Vám lidé dali, bez toho, aniž by o Vás věděli cokoliv bližšího. Za pokus to přece stojí a pak už to půjde jak po másle. Třeba, snad, dám do toho opravdu všechno a budu jen pevně věřit a čekat u vlaku. Ona snad přijde... ()
Pan Hire se sem tam usměje, ale úsměv mu pokaždé okamžitě spadne, jakoby měl ochablé mimické svaly. Pan Hire občas vypění. Je to stejně nečekané, jako když se usměje. Pan Hire má tvář většinu času bez výrazu a oči s děsivou nehybností fixované na jeden bod. Pan Hire se umí dívat. Pan Hire umí čekat. Pan Hire je vždy perfektně upravený a jeho zevnějšek posiluje dojem neživotnosti. Pan Hire vypadá jako mrtvola vystavená v rakvi. Neživotný pan Hire vyvolává v člověku velmi živé pocity – čím déle se na něj díváme, tím méně cítíme strach a odpor a tím více soucit a smutek. Protože pan Hire má také city. ()
Rukopis mého oblíbeného autora Georgese Simenona je zde znát. S panem Hire(m?) se dokonale soucítí a je výborně zahraný. Celou dobu mi asocioval Delonova Jeffa Costella. Myslím si, že by se Delon v dobách Samuraje na takového pana Hire(ho?) dost hodil. Jinak mě film spíš nudil. Závěr byl, ale hodně zajímavý. Donutil mě snímek přehodnotit. Enšpígl to ve svém komentáři vystihl naprosto přesně. Přijímám tedy nakonec nenápadnost filmu jako důkaz velikosti (hustý, co?) a zaokrouhluji na slabší čtyři hvězdy. ()
Reklama