Zimní spánek

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Moje recenze a pohled: http://scobak.blog.sme.sk/c/367005/nejpsychologictejsi-film-roku-je-196-minutova-zalezitost-a-urcite-neni-pro-kazdeho.html Nejpsychologičtější film roku. (17.10.2014)

Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. (26.09.2018)

Na Ceylanovi jsem nenašel žádnou chybu, on však našel na mě celou řadu chyb (otupělost, lhostejnost, netrpělivost atd.) a neschopností (delšího soustředění, aktvní, tj. duševní účasti na řešení problémů, vcítění se do motivů jednajících postav atd.) - až tak, že jsem si řekl, zkusím to znovu později, tenhle film si to nejspíš zaslouží... Po čase jsem si zapálil vodní dýmku a do filmu se znovu pohroužil. Chápal jsem složitost vztahu Aydina (alias muže) a Nihal (alias ženy), i všech těch okolních postav, které jejich vztah nejen dokreslovaly, ale žily i svébytným životem. Film se sice (zdánlivě) odehrává na konverzační úrovni, ale to je (zřejmě) jen proto, aby vynikly nečetné akční scény - třeba ta s rozbitým zrcátkem a nebo pálením peněz (obě jsem samozřejmě jako "čtenář Dostojevského" dovedl předvídat - např. v balíku bylo 100 000, neboť právě tolik přinesl Rogožin Nastasje Filipovně). (10.06.2015)

Tři a čtvrt hodiny dlouhá expozice k Historii tureckého divadla. Existenciální krize je pěkná věc, ale neměly by se o ní točit filmy s takhle přemrštěnou stopáží. Nádherná kamera, podmanivá první třetina s filmově strhujícími momenty (kámen v okně automobilu, rozhovor s otcem chlapce, návštěva ímána), kultivovaná filmová řeč, která se ovšem utopí v laciné záplavě slov. Zlatou palmu v Cannes vyhrála přepálená orientální konverzačka...zajímavé je, že tvůrci se během filmu v dialozích hned několikrát vymezují proti fenoménu telenovely, ale používají přesně stejné rozmělnění mluveného slova. Ale kdo ví, možná je to odraz blízkovýchodní mentality. Rozchod Aydina a Nihal, zvláštní film o lidech, kteří nejsou šťastní, i když vlastně všechno mají, a kterému schází naléhavost legendárního snímku Asghara Farhadiho... (22.01.2015)