Zimní spánek

Dlho som tento film odkladal. Hlavne preto, lebo som sa chcel na neho pripraviť. Aj Satanské tango som musel dať naraz, inak by mi to skazilo zážitok. V tomto filme sa veľa kecá. Asi najviac z celej Ceylanovej tvorby. Ako keby chcel v priebehu 3 hodín sprostredkovať každú jednu myšlienku aká ho napadlo počas jeho života. A priznám sa, že som veľmi prekvapený, že sa mu to aj darí. Film je plný veľkých myšlienok u nízkych ľudí. Alebo skôr povrchných. Sila slova ešte totiž neznamená, že je človek prototypom dômyselnosti a pokory. Starnúci herec v hoteli( v akom si viem hravo predstaviť svoj život), hľadá problémy, podpichuje, bojuje so svojou pýchou a to všetko v krásnom prostredí Tureckej Anatólie. Zatiaľ čo Once Upon a Time in Anatolia bolo viac ukotvené v exteriéroch, tu prevládajú interiéry. Rozhovory majú štruktúru akejkoľvek soup opery - na ktorú sa film aj odvoláva, pritom ale neprichádza k žiadnemu veľkému rozuzleniu alebo dráme. Postavy sú skrátka rovnaké a veľmi sa nemenia. Nečakajte, že vám to zahreje dušu, alebo to z vás spraví lepšieho človeka, alebo nebodaj naplní nádejou. Film je ale tak myšlienkovo bohatý a remeselne tak dobre spravený, že sa od neho dá len veľmi ťažko odtrhnúť. Vedľajšia línia s chudobnou rodinou je absolútne skvelá a jej vyvrcholenie mi prišlo lepšie ako v hlavnej dejovej línií. Pre mňa rozhodne jedno z najlepších Ceylanových diel. Dokázal mi vo svojich filmoch predstaviť novú tvár Turecka aj Tureckého filmu akú som dovtedy nepoznal. A zamiloval som sa do nej. A Melisa Sozen je nádherná. (30.08.2015)

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. (26.09.2018)

Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! (23.12.2014)

Totiž, Tři opice nebo Tenkrát v Anatolii jsou svrchované, uhrančivé majstrštyky. Tady si říkám, komu se to chtěl Ceylan pomstít. Motiv vyplňování plytkého, nadarmého života prázdnou slámou, trapnost i žalostnost nabubřelé a falšované sebedůležitosti vyhmátl a předvádí skvěle, ale jako by zapomněl, že konání a existence postavy smí být ubíjející, samotná podívaná ale ne.... nebo jsem na to byla strašně averzivně nenaladěná, zkusím to třeba po letech a uvidím. *~ (10.10.2014)