Volání svobody

Donald Woods (Kevin Kline) má to štěstí, že se narodil jako bílý muž. Zvlášť když žije v Jižní Africe - takhle si v poklidu žije se svojí rodinou, šéfredaktoruje si novinám a vůbec je docela v pohodě. To Steve Biko (Denzel Washington) takové štěstí neměl - je vládnoucím režimem pronásledován, a to hlavně proto, že odmítá sklonit hlavu, a vyžaduje, aby černí měli v zemi stejná práva jako běloši. Svým optimismem se mu podaří nakazit i Donalda Woodse, a mezi oběma muži se vyvine přátelský vztah - který trvá bohužel jen krátce - Steve Biko je zatčen a ve vězení umírá (znáte to, uklouzl v koupelně). Woods chce napsat Bikův životopis, ale tím na sebe přivolává hrozbu vězení, a tak musí i se svojí rodinou ze země uprchnout...Na film je potřeba nahlížet několika způsoby. 1) Jelikož jde o drama dle reálných skutečností, tak se člověkovi chvilkama až zvedá žaludek. 2) Film jako takový není špatný, ale hlavně první půl hodina je hodně roztahaná, a vcelku o ničem. Ono je sice hezké, že se podíváme do Bikova soukromí, ale pro děj filmu je jeho život (a smrt) trochu podřadná - vše se točí kolem Donalda Woodse. A jeho útěk ze země je dokonalý. Zásluhu na tom má hlavně představitel Donalda Woodse, Kevin Kline (až je s podivem, že na Oskara byl nominován Denzel Washington)... (03.12.2008)

Rozmáchlý "antirasistický" příběh dvou mužů (černého a bílého), kteří se postaví nesvobodě a útlakům jihoafrického apartheidu, vyslovuje své univerzální humanistické myšlenky sice s vědomím vlastní důležitosti, nicméně do neživotné akademické teze má daleko. Dílem je to scénářem podle nepřikrášlené skutečnosti, dílem kvalitně ztvárněnými postavami, jejichž pohnutky a postoje bez problémů sdílíte. Bezmála dobrodružný útěk za hranice ve druhé polovině už ovšem síly té první nedosahuje, dává tudíž lehce pocítit nadstandardní 157minutovou stopáž. (17.12.2020)

Pohled do historie Jihoafrické republiky. Scény s Denzelem Washingtonem mají svoje kouzlo, ale jinak se film děsně vleče a nudí. Nejhorší na všem mi přijde práce Attenbérougha, který tak nelogicky a pro mě chaoticky střídá scény. Příběh zajímavý, ale v tom příšerně natahovaném konci se vytratí skoro všechna jeho síla. (04.02.2010)

Veľký film na dôležitú tému, ktorý skoro nikto nevidel, akadémia ho takmer úplne odignorovala a diváci na neho zabudli. Veľká škoda. Ide o krásnu ukážku výborného historického filmu. Je úžasne zahratý (Washington aj Kline sa ohromne snažia), krásne natočený a má aj presah. Občas malinko zaváňa akademizmom a mohol byť aj kratší, no aj tak ide pravdepodobne o najlepší kúsok venujúci sa apertheitu (teda po druhej Smrtonosnej Zbrani, samozrejme).V JAR je situácia už našťastie úplne iná, ale okrem výborného zážitku môže Cry Freedom poslúžiť aj ako parádna učebnica dejepisu. 9/10 (21.11.2020)

„Všechny události ve filmu se skutečně odehrály...“ Oživlá učebnice dějepisu, pravda, ale nejen v dobrém. Richard Attenborough rozvinul do šíře svou posedlost epizodami ze života výjimečných osobností. O Bikovi jsem měl povědomí jen z provařené písně Petera Gabriela a k filmu jsem se odhodlával dlouho – na 157 minut si člověk musí vzít bezmála volno z práce. S ohledem právě na stopáž je s podivem, že celkem didaktické téma, přestože silnými emocionálními podněty neplýtvá, ani chvíli nenudí – proti tomu Attenborough nasadil hruštičky ve formě akcentování takových divácky vděčných událostí z jihoafrického repertoáru, jako útěky, zátahy, střelba do dětí (což se osvědčilo už v Gándhím) a vězeňské mordy. I tak má jeden dojem, že se toho krze tuto zábavnou formu celkem dost dozví. Tedy asi – srovnávací analýzu s jinými prameny jsem neuskutečňoval, ale nevadilo by mi, kdyby byl portrét dvou jihoafrických mesiášů načrtnut přece jen trochu méně idealisticky (a nutně tedy zjednodušeně). Dokumentární hodnotu bohatě kompenzuje katarzní účinek z roztrpčení nad vší tou nespravedlností – kořeníčko, které každý humanista potřebuje, ha ha ha ha ha. Forma, herecké výkony a další složky filmového řemesla nikdy neklesnou pod diskutabilně kladné hodnocení „dokonale profesionální“, což věru není málo. Jste-li odpočatí, ochotni přehlížet poněkud jednostranné pojetí a vydat se na předlouhou cestu (JAR → Lesotho → Botswana → Londýn...), nelze ani po drahných letech nedoporučit. (04.04.2012)