Człowiek z żelaza
Človek zo železa
Man of Iron
Man of Iron
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrají:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Marian Opania, Irena Byrska, Wiesława Kosmalska-Maklakiewicz, Bogusław Linda, Franciszek Trzeciak, Janusz Gajos (více)Obsahy(1)
Gdaňsk bouří a vzniká Solidarita. Volné pokračování filmu Člověk z mramoru natočené uprostřed bouřlivých událostí... Wajda jde přímo do centra událostí. Stávka v Gdaňských loděnicích a vznik nezávislých odborů Solidarita. Reportér Winkel má natočit reportáž o stávce dělníků v gdaňských loděnicích, zejména se má soustředit na vůdce stávkujících Macieka Tomczyka. Teprve postupně poznává, že je manipulován, aby Tomczyka kompromitoval. Přímo v centru Solidarity poznává, že jejich požadavky jsou oprávněné. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (44)
Voľné pokračovanie Človeka z mramoru (1977), zároveň jeden z najúspešnejších filmov z hľadiska návštevnosti v kinách v Poľsku a paradoxne to stálo Wajdu stabilné miesto a nútený exil. Narozdiel od prvého filmu je tento menej intelektuálne artový a viac sústredený na spirituálnu a emocionálnu stránku postáv. Paralely s komunistickým režimom a potláčanie práv robotníkov práve represívnymi zložkami je opäť raz vyšperkovaný viacúrovňovým pohľadom do vidieckeho aj stredostavovského prostredia. Protirečivosť a tvrdá autenticita je zabalená v typickej Wajdovej sieti zložitého príbehu, kde sentiment je vnesený na miesta, ktoré sa priamočiaremu výkladu vymykajú na míle ďaleko. Aj preto sú jeho filmy tak silné. ()
Pociatky polskej solidarity sa datuju do roku 1980, kedy v dvoch mestach na severe Polska - Gdansk a Gdynia vstupili robotnici tamojsich lodenic do strajku. Vtedy sa volali Leninske lodenice /Stocznia Gdanska im. Lenina/. Solidarita zacinala v Gdansku, potom sa lavinovite sirila Polskom 80. rokov, pobocky vznikali v Stetine, Poznani, Katowiciach, Wroclawi, Warszawe atd atd. Film sa tematicky venuje tejto zaujimavej teme z Polskej Ludovej Republiky, novinar ma urobit reportaz, lenze potom zistuje o co vlastne ide. No a o tom je tento vyborny film. Andrzej Wajda sa skutocne predviedol, rezisersky genialne natocene, kazda scena ma svoj zmysel a ciel.. radost sledovat. Zo znamejsich polskych hervo tu bol Janusz Gajos /Ctyri z tanku a pes 1966, Psy 1992/ a vyborna Krystyna Janda /vyslech/. Polska kinematografie sa teda vyznamenala v dobrom slova zmysle, hoci este stale kriva ama co dohanat oproti ... Francuzom, Spanielom : 100 % ()
Polským přátelům se díváme na paty nejenom v tomto případě. Skutečnost, že film byl natáčen a do kin uváděn v Polsku mimořádného stavu osmdesátých let, vůbec frustruje: u nás by vzdáleně této laťce odpovídal rok Pražského jara (ŽERT), ale aby takto aktuální námět mohl být pojednán s tak pro režim brutální věcností a přesností a aby se jedním z jeho hlavních hrdinů stal skutečný Lech Walesa, to skutečně u nás ani v době největší tolerance režimu k alternativnímu světu disentu a šedé zóny nemá obdoby. Napětí v tomto filmu budeme hledat marně. Jeho poslání totiž nespočívá v atraktivním napínavém ději, ale v divácky vděčném ztvárnění ožehavého tématu, pojednaném Wajdou s velkou vnitřní kázní a ohromující uměleckou bezprostředností. Zdá se být až snovým, že téma, pro některé nejen naše tvůrce volající po spíše publicistickožurnalistickém ztvárnění, je tu pojednáno do zralého a nanejvýš poučeného uměleckého tvaru. Na první pohled uchvátí, že ČLOVĚK na natáčení až pohádkově ožívá, že vše do sebe zapadá se snadností, která je ovšem jen velmi zdánlivá a předpokládá důkladnou znalost prostředí, potřebný autorský nadhled a schopnosti opravdu tvořivé v dalších částech práce. Film je pomníkem nejenom událostí r. 1980, ale i těch gdaňských, o deset let starších, v nichž bylo patrné přímé odeznívání Pražského jara. Neméně věrohodně působí i postižení policejního a mediálního komunistického prostředí. Kvalitní výběr herců patří k tradičním přednostem wajdovského osvojování tématu. Dokument, který je povýšen na výsosotné umění, pandán nadnárodního významu k československým budovatelským filmům padesátých let. V tom tkví pro někoho až příliš latentní, ale o to skutečnější dramatičnost děje, atraktivnost jen zdánlivě šedého všedního dne, štafeta, předávaná s pověstnou polskou zarputilostí z jedné do druhé generační ruky. Pokud bychom hledali obdoby v naší národní kinematografii, nalezneme je v zdánlivě méně výrazných dílech typu děl jako OBŽALOVANÝ, STATEČNÁ SLEČNA, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN a asi nejvíce v průhledně alegorické BÍLÉ PANÍ. Ale i tato díla si ponechávají poslední zbytky někdejšího budovatelského idealismu a o otevřenosti, věcnosti a pronikavosti wajdovského rukopisu si mohou nechat dát zdát. Polský velikán světového věhlasu se tak stal velkým kronikářem polských dějin dvacátého století a jeho tragických momentů počínaje dílem nejzralejším - KATYNÍ - , jež stojí na konci jeho hvězdné umělecké dráhy, na něž jen zdánlivě navazuje naopak dílo rané - POPEL A DÉMANTY, které zobrazuje poslední okamžiky polské poválečné protikomunistické rezistence. Polské kinematografii jen svědčí, že na na tento velký úkol není Wajda osamocen. Před velkou a námi často nedoceňovanou kinematografií hraného filmu našich severních sousedů bychom měli smekat. V polistopadovém čase Česka zvláště často. Srovnání, které nám nabízí, pro nás totiž vyznívá až příliš jednoznačně a nelichotivě. ()
Skvěle se zde doplňuje a završuje děj Člověka z mramoru, a i když film není tak formálně nápaditý jako jeho předchůdce, tento nedostatek zase vyrovnává silou dobového svědectví. Solidarita a to, co jí předcházelo, je zde ukázána téměř dokumentárně. Snímek také funguje jako injekce odvahy a jako léčebná kůra proti morálním kompromisům. Kéž by se i u nás točily takhle pravdivé filmy... ()
Galerie (17)
Zajímavosti (1)
- Jedná se o první a pravděpodobně na dlouhou dobu jediné pokračování, které na festivalu v Cannes získalo Zlatou palmu. (Mr.Hudson)
Upraveno v březnu 2022. Člověk ze železa jest politickým eposem. Andrzej Wajda dokonale využil poměrně krátkého času svobodnějšího vyjadřování k rychlému natočení politického manifestu a uvedl ho do kin ještě před zákazem filmu po vyhlášení válečného stavu v prosinci 1981, což byl akt rozhodné odpovědi moci na události filmem zobrazované. Z díla vyvěrá nadšení z historických chvilek polské komunistické společnosti a víra v konstruktivní budoucnost, byť to bylo vzhledem k následujícímu nakonec předčasné a omylné. Wajda využil svého předchozího vyrovnávání s komunistickou přítomností i toho nevyřčeného a navázal na to. Jde sice cítit jistá nevyrovnanost a nedodělanost v bezprostředním výrazu zápletky a jednání (rychlost přeci jen byla závratná), ale na působnosti a působivosti to mnoho nevytrácí. Po stalinistické éře Člověka z mramoru se naráží na březen 1968 (což nebyly jen studentské bouře, a celá krize vyvrcholila mohutnou antisemitskou kampaní a masovou emigrací zbytku židovské populace), prosinec 1970 (velmi krvavé potlačení dělnických protestů v Gdyni, Gdaňsku a Štětíně) a červen 1976 (nechvalně potlačené dělnické protestní akce v Radomi). Hlavní událostí je samozřejmě nástup a aktuální uznání Solidarity, nekompromisní stávkový postoj dělnictva a vlna euforie z dosaženého vítězství. Budoucnost polského lidu se zdála být růžová, národní vyrovnávání s politickým traumatem doby stálo na počátku. Hlavní hudební podkreslení Andrzeje Korzyńskiho je typickou hudební notou přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Dav se i přes zjevnou slovanskou nejednotu stal nakonec soudržným ve svém boji za vlastní potřeby a snesitelnější životní podmínky. Hlavní postavou filmu je Winkel (zajímavý Marian Opania), charakteristická lidská bolest pod komunistickou nadvládou. Poslušný občan, neboť strach je mocnou poháněcí silou. Vnitřní přerod je bolestivý, neboť pod dojmy zkušeností se už dávno přestalo věřit. Hrdinou jest Maciek Tomczyk (zajímavý Jerzy Radziwiłowicz, taktéž v roli svého otce Mateusze Birkuta), bojovník za dobro a pravdu, pokračovatel boje svého otce, korunovaný svatozáří. Boj je vymezením se od té všudypřítomné společenské nespravedlnosti, ale i rodinným prokletím. Hlavní ženskou postavou je Agnieszka (již ne tolik afektovaná Krystyna Janda), Maciekova žena, uvyklá již na životní změnu, vždyť pro svůj dřívější postoj se to ani jinak nemohlo stát. K výraznějším postavám tu patří Maciekův bývalý vysokoškolský spolužák a Winkelův známý s vlastním pohodlnějším životním postojem Dzidek (sympatický Bogusław Linda) a stará a dobrým lidem přející paní Hulewicz (příjemná Irena Byrska). Z dalších rolí: jedna z výraznějších postav stávkujícího dělnictva Wieslawa Hulewicz (Wiesława Kosmalska-Maklakiewicz), gdaňský Winkelův zadavatel akce se záchvaty Badecki (Franciszek Trzeciak), úkolující místopředseda Rozhlasového vysílání (Janusz Gajos), gdaňský trénující kapitán Wirski (Andrzej Seweryn), velmi opatrný televizní redaktor (Bogusław Sobczuk), hlavní tvář tehdejší událostí (autentický Lech Wałęsa), přední osoba doby (autentická Anna Walentynowicz), nebo stranický tajemník v Gdaňsku doby (autentický Tadeusz Fiszbach). Film Člověk ze železa je jedinečnou ozvěnou své doby, nemá odstup, ale nadšení a vyrovnávání se s politickými aspekty doby. Působivý (byť lze mnohé vytknout) politický manifest za svobodu člověka. Aneb když jedinec oddálí splnění úkolu, stává se přímým svědkem něčeho neočekávaného. () (méně) (více)