Člověk ze železa

Člověk z mramoru je nejen zajímavou výpovědí o jisté době, ale i formálně vybroušený, Člověk ze železa již pouze na dobrém nápadu, jehož původcem je mimochodem Godard, pouze parazituje. Vysoce lze hodnotit Wajdovu odvahu natočit kritický film v době, kdy kritika komunistů vyžadovala odvahu. Dopomohla tomu určitě euforická atmosféra z doby vzniku Solidarity. Člověk z mramoru pro své natočení určitě vyžadoval mnohem větší dávku odvahy. Člověk ze železa na jednu stranu těží z toho, že je takřka přímou výpovědí o době vzniku Solidarity, na druhou stranu se právě tento fakt stává jeho největší přítěží. Celý film je značně afektovaný, svým nadšením připomíná budovatelské snímky z padesátých let, čemuž bohužel odpovídají i herecké výkony. (27.02.2022)

Asi je chyba, že som Človeka zo železa pozeral pred Človekom z mramoru, keďže sa jedná o priame pokračovanie. Tým pádom mi dej pripadal trochu zmätočný a prispela k tomu aj moja malá znalosť poľských dejín. Wajda nám ich však podáva v zaujímavom scenáristickom konštrukte a dokáže v ňom vyhrotiť poriadne emócie, ale nikdy nie melodramaticky. Spletitému príbehu pozostávajúceho z retrospektív prispievajú autentické dobové dokumentárne zábery, kde aj každý politický ignorant spozná Lecha Walesu. Človek zo železa pôsobí ako film z 90. rokov, kde už bolo víťazstvo skutočnosťou a je úctyhodné, že tento film bol natočený v dobe, keď nebolo jasné vôbec nič. Napríklad či si zaňho režisér tiež niečo neodsedí. To ale iba tipujem. Mohutná dĺžka by bola znesiteľnejšia, ak by som prvú časť videl a chápal širšie súvislosti v podstate jedného rozvetveného príbehu. (30.06.2014)

Skvěle se zde doplňuje a završuje děj Člověka z mramoru, a i když film není tak formálně nápaditý jako jeho předchůdce, tento nedostatek zase vyrovnává silou dobového svědectví. Solidarita a to, co jí předcházelo, je zde ukázána téměř dokumentárně. Snímek také funguje jako injekce odvahy a jako léčebná kůra proti morálním kompromisům. Kéž by se i u nás točily takhle pravdivé filmy... (31.10.2008)

Strach a hnus v pozdně socialistickém Polsku, to bude z našinců bavit asi jen málokoho. Prazáklad děje tkví v předchozím Člověku z mramoru, ale divák se může poměrně solidně orientovat i bez znalosti původního díla. Hlavním hrdinou je novinář Winkel. Sloupek o dobré náladě ve společnsoti by asi nenapsal, navíc máme možnost ho vidět v značně pokřiveném světle. Tenhle opilý mužík nebude hrdinou, nemá k tomu předpoklady. To nic nemění na tom, že ve své okleštěné pozici odkrývá (mnohdy nevědomky) úděl každého, kdo si jednou zadá s totalitní mocí. Přivinout si ji příliš blízko k tělu končí rozpadem osobnosti, ale cožpak tak nekončí i osud revolučně smýšlejícího Tomczyka? Zkrátka, Wajda je dobrým pozorovatelem a zdaleka se nestaví do pozice jednoznačného vykladače dějin. V době vzniku filmu měl už zasebou konec konců dostatečnou životní zkušenost, aby si to mohl dovolit. (24.01.2010)

Voľné pokračovanie Človeka z mramoru (1977), zároveň jeden z najúspešnejších filmov z hľadiska návštevnosti v kinách v Poľsku a paradoxne to stálo Wajdu stabilné miesto a nútený exil. Narozdiel od prvého filmu je tento menej intelektuálne artový a viac sústredený na spirituálnu a emocionálnu stránku postáv. Paralely s komunistickým režimom a potláčanie práv robotníkov práve represívnymi zložkami je opäť raz vyšperkovaný viacúrovňovým pohľadom do vidieckeho aj stredostavovského prostredia. Protirečivosť a tvrdá autenticita je zabalená v typickej Wajdovej sieti zložitého príbehu, kde sentiment je vnesený na miesta, ktoré sa priamočiaremu výkladu vymykajú na míle ďaleko. Aj preto sú jeho filmy tak silné. (30.08.2019)