Zrcadlo

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc (25.02.2013)

Zrcadlo, jehož symbol je umístěný nejen v mnohovrstevnaté spleti filmového jazyka. Ať už se jedná o Tarkovského estetiku, konstrukční postupy, nebo významové roviny vyobrazení samotného zrcadla v různých podobách. Co se stane když pohlédneme do zrcadla? Co spatříme a co z něho vyčteme? Velice existenciálně hluboký film s duchovním otřesem. (Mosfilm) (Čb. barevný /// Produkce: Erik Waisberg /// Scénář: Alexandr Mišarin, Andrej Tarkovskij /// Kamera: Georgij Rerberg /// Hudba: Eduard Artemjev) (07.11.2010)

Zerkalo rozumej Zrkadlo je podobným umeleckým zážitkom ako obdivovanie hudby Amadea Mozarta či ponorenie sa v obrazoch Pabla Picassa. Duchovný, artový, flash-backový, nepríjemný, krásny, komplikovaný, viacvrstvový. Sépia, spomalovačky, spomienky, metaforizované abstrakcie obrazov a depresívne márnenie matky v ťažkom období, ktoré ale trvalo ďaleko dlhšie (s čím sa Terechovej postava neúspešne snažila vysporiadať) - po celý život. A takisto i živelné motívy ľudskú psychiku vizuálne ceria naprieč fotogéniou deja ako takého (oheň, voda - recipročný rozkol), rovnako ako autorov spomienkový návrat, ktorý z udalostí detstva predostiera pocit dotyku, kontakt s realitou resp. vidinami včerajška. A navzdory neutíchajúcim depresiám, ktoré tieto živly charakterizujú a premáhajú jej rádoby silnejšie a hasiace ústrojenstvo (sila ohňa nad silu vody, spomienky fabulujúce nad rámec ozajstnej prítomnosti, ktorá ju oživuje) neúspešne. Smutné majstrovské dielo paralyzujúce akýkoľvek kontrast radosti zo života koncipované neskonale dobiedzavým okom génia. Pretože v ňom navzdory hlbokej autobiografii uvidia diváci akési vlastné Zrkadlo. Viac v mojej analýze, kde som predostrel centrálny konflikt http://www.9em.sk/?p=2688. (16.06.2014)

9/10 Pomocí Zrcadla je možno něco vyjádřit. Možná se dotknout vlastní duše... Jenže co ten film vlastně znamená? Možná něco tuším...Určitě nejnepřístupnější Tarkovskij už proto, že je o jeho dětství, o životě jeho rodiny. Prý tam není žádná scéna, která by nebyla pravdivá... Nedoporučuji pro seznámení s Tarkovským hned na úvod. Spíš jako komplexní završení jeho tvorby. (08.07.2006)

Obraz v Zrcadle. Odlesk něčeho, co jsme v sobě zatím nespatřili v úplnosti. Jakkoliv se může zdát film hluboce osobním (a on je skutečně velmi subjektivní), neznamená to, že ho člověk nemůže pochopit (nebo použijeme-li přesnější výraz, prožít). Andrej Tarkovskij totiž nehledal univerzalitu v umění skrze obraz vnějšího světa (jako většina režisérů), popřípadě skrze konkrétní ideologii (jako například Godard, či Ejzenštejn). Ne, on se snažil najít univerzální pravdu hluboko v sobě. Připodobním to ke vztahu. Čím hlouběji se ponoříme do druhého člověka, čím delší čas s ním trávíme, tím lépe ho dokážeme chápat, tím více mu rozumíme. Proč? Protože v hloubi duše jsou si všichni lidé podobní. Mají (přes všechny vnější rozdíly) stejný základ. Tudíž, jestliže Tarkovskij tvoří svá veledíla na základě hlubokých duchovních kořenů, neodvrací se od obyčejného diváka/obyčejného člověka. Naopak. Vychází vstříc každému z lidí, avšak v úplně jiné rovině, než většina ostatních tvůrců. Proč, ptáte se, jsou tedy jeho filmy obecně považovány za těžko srozumitelné? Odpovědí na tuto otázku je čas. Čas nehraje pouze velmi důležitou roli ve struktuře jeho děl (předlouhé, skoro až meditativní záběry, události bez zřetelného kauzálního řetězce, snové pasáže, apod.). Čas hraje také důležitou roli v obecnějším vztahu k jeho filmům. Plyne takříkajíc opačným směrem. Zatímco devadesátdevět procent snímků, co kdy byly natočeny, ztrácí během dekád na své hodnotě, v tomto případě je tomu přesně naopak. Člověk musí do jeho děl dlouhá léta dozrávat, získávat zkušenosti a růst v duchovním slova smyslu. Andrej Tarkovskij totiž nebyl jen geniální umělec, ale byl to také moudrý člověk. A moudrost se prostě získává pomalu, po desetiletí. Vždyť celý život nám trvá jenom opravdu dobře poznat sebe sama. A po uplynutí moře času, pak jednoho dne - možná, pokud budeme mít štěstí - spatříme svůj celkový obraz. Obraz v Zrcadle. (08.10.2016)