Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Autobiografická filmová spoveď režiséra Andreja Tarkovského nastavuje zrkadlo jeho pamäti a svedomiu. Vo filme sa s poetickou ľahkosťou minulosť prelína s prítomnosťou, detstvo s dospelosťou, skutočnosť so spomienkou a predstavami. Počas pobytu v nemocnici štyridsiatnik Alexej vo vnútornom dialógu so svojou matkou bilancuje vlastný život. Spomína na detstvo, strávené na vidieku počas vojny, na bolestný rozchod rodičov, na budovanie nového povojnového života, na vlastné životné zlyhania a sklamania. Poeticko-filozofický komentár filmu tvoria verše básnika Arsenija Tarkovského, režisérovho otca. (STV)

(více)

Recenze (192)

Tosim 

všechny recenze uživatele

Sled za sebou jsoucích obrazů, ale nic víc? A je víc vůbec potřeba? Kdybych to rozpitval, snad by mi to úplný smysl dávalo, ale ten je mi zde, upřímně, celkem jedno. Smyslem můžou být také ty obrazy samy o sobě. Nevím. Dalo by se toho napsat ještě mnoho. Ale i zde platí pravidlo, že méně je někdy více. Ale co zaručit můžu, je, že fascinovat se budu nechávat ještě mnohokrát. ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Deti sú obrazom svojich rodičov. Nie úplným, ale to nie je ani pohľad do zrkadla. Nie je to úplny obraz nás samých. Aj keď sú príležitosti, kedy sa o to všemožne snažíme. Problém je že oblbujeme skôr seba ako zrkadlo. Nemu je to vlastne jedno. To čo vidíme v zrkadle nie je realita, je to obraz reality, ktorá sa na realitu len podobá. Prekrucuje ju. Nie úplne, ale svojim špecifickým spôsobom. Tarkovského zrkadlo je film postavený na podobnom princípe. Jeho obrazy, dávajú zmysel. Sú to výseky zo situácií, ktoré nám môžu prísť dôverne známe, alebo ktoré definujú dobu a krajinu v ktorej hlavný hrdina vyrastal, alebo na ktorú má spomienky. Film sa sústreďuje na postavu ženy a matky. Je prítomná v mnohých scénach a cítiť z nej rozpor a určitú nechuť k udalostiam, ktoré ju stretávajú, ale aj pokoj, ktorý sa jej dostáva v naozaj výnimočných momentoch. Hlavným hrdinom je tu kamera, ktorá neprechádza priestorom tak často ako tomu bolo v predošlých Tarkovského filmoch, ale ktorá má tendenciu do miestností a priestorov vstupovať a tým nám dovoľuje nazrieť do všedných dní jednej rodiny. Kontrast prírody a človeka je tu podobne ako v predošlých filmoch viditeľný a umocňuje emocionálny zážitok z videného. Film strieda rôzne rozprávačské postupy aby odovzdal divákovi nejakú emóciu. Čo sa mu aj darí. Spolu s Andrej Rubľevom najúchvatnejšie dielo tohto tvorcu. ()

Reklama

Krt.Ek 

všechny recenze uživatele

I když tento film asi plně nechápu, nezabrání mi to dát kvalitní ohodnocení. Nevím jak to Tarkovskij dělá, že mě jeho poetika tak baví a nepřestává mě fascinovat. Proto se těším na jeho další filmy, které v brzké době plánuji a na druhou projekci dvou filmů, které jsem už měl tu čest vidět (kromě Zrcadla je to Andrej Rublev). ___ Jelikož byl Andrej Rublev o kousek lepší a zážitek z jeho zhlédnutí byl vyšší musím tento film hodnotit - 75% ()

Aleee89 

všechny recenze uživatele

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. ()

lupuscanis 

všechny recenze uživatele

ANDREJ TARKOVSKIJ, ZRCADLO (1975). ЗЕРКАЛО _______ od 14. 3. 2010: ZRCADLO znovu, a trochu jinak, tady: http://www.nostalghia.cz/webs/andrej/clanky/2010/lupuscanis_zrcadlo.php ________ Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Mate to i inspiruje. Zahlcuje i zapaluje. Jako diváci jsme Tarkovským doslova vedeni k tomu, že neustále zaměňujeme. Třeba ženy. Milenku, bývalou ženu, matku a také ženy, dcery a matky jiných mužů. Řada s jen zdánlivým koncem. Ale proč? Ženy jako obraz ženy jediné, jíž se snad všechny podobají, a jež narozdíl od nich nepodléhá vlivu času, neboť byla z tohoto/našeho/smrtelného řádu vysvobozena Leonardem - Ginevry? A co jestli jsou tyto souvislosti hlubší. Měly by být. Vždyť tohle se v Zrcadle ani zdaleka netýká jenom žen (1). Tarkovskij se tu záměrně pohybuje na hraně, která odděluje řád od chaosu, na hraně rozlišitelného. Vystavuje tak Zrcadlo riziku nesrozumitelnosti. Proč? _______ Ještě jednou ta samá slova: Zrcadlo je film, ve kterém každé jedno vypadá tak trochu ‘jako’ nějaké druhé. Ale, nikdy ne docela. Postavy filmu jsou protkány podobností vpravdě fatální: všechny jsou v sevření osudů, jakoby v sobě tajemně odrážely osudy těch druhých - těch které znají, těch o kterých nevědí, ba dokonce i těch, o kterých vědět nemohou. Tato provázanost, která daleko přesahuje souvislosti rodinné, je pak zdrojem dvojího typu sil. Otevírá: díky ní je možné se vracet, vzpomínat, mít půdu/zemi pod nohama, mít svou vlast, mít kořeny v běžném (lze-li to tak říci) smyslu slova; ale také omezuje: díky ní není možné začít odvíjet nit života od začátku, na čistý stůl tu vždy dopadá stín minulosti druhých lidí, vždy je tu temné předurčení k opakování tak trochu sysifovského snažení těch přede mnou, kolem mne i po mě: pokoušet se spojit, co jen velmi těžko drží pohromadě, co se vzájemně přitahuje i od sebe odvrací, co se spojit nedá, nebo, jak se zdá, jen na pomíjivou chvíli. Láska a Svár. (Hm, opět tu máme toho Empedokla, zvědaví si jistě tuhle naznačenou stopu propátrají sami... ). Tarkovskij se v Zrcadle dotýká čehosi hlubokého. Živelného tkaniva a sil, jež nás bytostně provazují. ________ Tarkovského zrcadla, nejen v Zrcadle, však bývají zašlá a klamná, s viditelnými stopami uplývajícího času. Co bychom v nich mohli zahlédnout? Jak pokládáme dlaň na vlhkou zemi, která pamatuje mnohé. A jak se dereme hloubš: k podzimnímu tlejícímu listí (viz záběr na zanedbanou, neživou studnu, zadušenou neúprosným plynutím času, s věcmi, které se zde navrátily k živlům a proměnily v odpadky, avšak nabyly těžko pojmenovatelné krásy – motiv nejdůsledněji rozvíjený ve Stalkerovi) ke kořenům, k bílým kostem předků. Jak pomalu začínáme chápat dosud skryté souvislosti... Ale tahle cesta dolů, cesta popela, nám cosi nabízí, má pro nás odměnu. Ze dna nás vyvede zpět na světlo. Ale nemylme se, to teprve díky pobytu tam dole, v té temnotě mezi kořeny, vidíme tohle světlo v tak jasných barvách. _______ V Tarkovského Zrcadle (ale i v dalších filmech) je přece jen jedno zvláštní, úplně jiné místo. Místo, které je čisté, bílé jako mléko, symbol blažené a světlé nevinnosti, nevědomosti, sounáležitosti. Bílé a čisté byť v něm po stolech pobíhají černo-černá koťata. Je to krajina dětství. Není snad ona ten pravý důvod, proč – navzdory tomu, že každý náš milostí darovaný šťastný okamžik nutně skončí (viz extaticky krásná scéna rituální koupele vlasů (2) ) – není snad tahle krajina ten pravý důvod, proč chytnout jako plamen, proč hořet, proč se znovu pouštět do zdánlivě sysifovských, k nezdaru odsouzených, podniků? Proč se pokoušet spojit, co se spojit nedá? Třeba muže a ženu...? Zbožňuji výmluvný záběr na ženu, která si z obětí muže sedá a vědoucím úsměvem reaguje na vpravdě chlapský dotaz, zda-li by si přála holčičku nebo chlapečka - jako by už dopředu věděla, jak ten věčný příběh pokračuje... Ne, ani touhle přímočarou otázkou to věčné tajemství patrně neodhalíme: co je to, po čem žena touží...? - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Post Scriptum a poznámky pod čarou: ________ (1) Nakažlivým podobnostem v Zrcadle podléhají pochopitelně nejenom ženy, ale i časové roviny (z těch Tarkovskij tvoří doslova labyrint), ale i místa (rovněž labyrint, nezřídka v jediném záběru 'bez varování' přecházíme z interiéru venkovského sídla do bytu v městském domě - z formálního hlediska tvoří Tarkovskij tyto záběry namísto obvyklého střihu, vystavěním scény tak, že se její okraje noří do tmy, a kamera skrze ně ‘vykouzlí’ vedlejší místnost, odraz v zrcadle, či místo ‘někde jinde‘). Avšak ženy o sobě a pro sebe, ženy spolu-tvarující životy mužů, a možnost/nemožnost vzájemného porozumnění mezi ženským a mužským prvkem, zůstávají v Zrcadle tématem výsostným. ________ (2) Několik nesouvislých poznámek k obrazu rituální koupele (se spojlery): V tomto obrazu je vidět, jak dokonale demiurg Tarkovskij používá a ovládá živly, uvádí je do zběsilého a krásného tance. Neskutečný sen-vzpomínka. Obraz radikálního smrštění všech rovin času - minulosti, přítomnosti, budoucnosti i snění - do jediné. --- Štastný a vzácný okamžik setkání, v němž samotném je současně vepsána jeho konečnost. Voda. Nejprve krotká, ovládaná, jako součást rituálu. Obraz setkání matky a otce, muže a ženy, kde ONA vyzařuje nespoutanou smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na tváři, a prsty zajíždějící do mokrých vlasů… Odkrývaná proměna mise-en-scene. Do vlasů padají urvané kusy omítky. Nevnímané… Voda zbavená okovů služebnosti nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pozadí jiný živel, hořící plamen na plotně kamen - teplo domova. --- Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky... Vždyť co je zrcadlo jiného, než zklidněná a zpevněná voda? --- Živel uvnitř obydlí - oblíbený a opakovaný topos Tarkovského. Vpouští-li Tarkovskij ničivé živelno do domu v Zrcadle, není to pouhý obyčejný znak jiné skutečnosti (jako v Solaris), nebo vzácnosti okamžiku (Stalker) - živel tu na symbolické rovině zasahuje vztah mezi MUŽEM a ŽENOU na tom nejcitlivějším místě, v samotném jeho srdci. Neboť právě obydlí je to, co je před všemocnými živly „tam venku“ bytostně ukrývá a chrání, co jim dovoluje vzájemně se nacházet… Více viz inspirativní úvahy o živelnosti, prožívání slasti a "žití z..." Emanuela Lévinase v Totalita a nekonečno. () (méně) (více)

Galerie (46)

Zajímavosti (11)

  • To, že v brežněvovské éře tzv. stagnace mohl vzniknout snímek natolik výlučné formy, vypovídá, že i v SSSR si byli dobře vědomi Tarkovského potenciálu. I přes neustálé ústrky mu tak nechávali prostor, který nebyl zdaleka dopřán všem. Jak dokazuje i natáčení na filmový materiál Kodak, jejž měli jako nedostatkové zboží k dispozici jen „protekční“ autoři. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Sám režisér vzpomínal, že nejlépe Zrcadlo vystihla uklízečka po projekci v jakémsi maloměstském kulturním domě. Aby ukončila diskuzi o snímku a vystrnadila konečně diváky ze sálu, vyhodnotila děj slovy: „Člověk v předvečer smrti vzpomíná na svůj život, a když si uvědomí, kolik špatností napáchal svým nejbližším, zatouží se jim omluvit, jenže je už pozdě.“ (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Dokumentární záběry v bahně se brodících vojáků zachycují přechod sovětské armády přes zátoku Sivaš. „Skoro nikdo se odtud nevrátil," píše Andrej Tarkovskij v knize "Zapečetěný čas". „Po nějaké době jsem zjistil, že válečný kameraman, který natočil zmíněný materiál, zahynul téhož dne, během kterého svým filmem pronikl s ohromující silou do podstaty událostí kolem sebe." (Carodej_pes)

Související novinky

Projekt 100 / 2007

Projekt 100 / 2007

11.01.2007

Již 13. rokem se můžeme těšit laskavé péči organizátorů putovní filmové přehlídky Projektu 100, AČFK. Ti kažodorčně dbají o pravidelný přísun deseti mimořádně kvalitních filmů na stříbrná plátna po… (více)

Reklama

Reklama