Zrcadlo

Člověk by přemejšlet, kterej Tarkovskij je nej, což je hloupost, krásný jsou všechny, určitě Rublev, Stalker nebo Oběť jsou díla, z nichž každý by mohlo bejt klidně vyhlášený nejlepším filmem všech dob (sorry pane Kane). Ale Zrcadlo je výjimečný tim, že to je sled obrazů bez děje, který ovšem dávaj smysl, mají vlastní vntiřní děj a díváte se na to bez dechu, jako na nějakej dobrej thriller :-). Opravdu! (01.11.2016)

Po uhrančivém Stalkerovi a těžko proniknutelném Solarisu, který jsem docenil až značnou dobu po zhlédnutí, jsem sáhl po Zrcadle. A nebyl to tah zrovna šťastný. K alespoň náznaku pochopení toho, co se v Zrcadlu děje, mi totiž chyběl nejen přehled o ruské literatuře, dějinách a kultuře, nýbrž především 500 stránkový manuál k Tarkovského psyché, který by mi mohl trochu pomoci k rozkrytí hluboké symboliky nejasné mozaiky asociací a vzpomínek z nejrůznějších období a stavů. U Stalkera jsem se sice také topil, ale byl jsem fascinován od začátku do konce a nakonec jsem si dokázal utvořit alespoň hrubé povědomí o poselství filmu. Tady jsem jen pokukoval po hodinkách. Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale u Zrcadla chybí tvrdá ruka producenta, která by Tarkovského uměleckou svobodu trochu přiškrtila.. (16.03.2015)

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

Tento film sa mal volať Nostalgia. Monumentálna pocta matke, obyčajnej žene, jednej z miliónov. Filmový chrám. Chrám trochu zvláštny, plný podzemných halucinogénnych výparov, z ktorých sa môže nadýchať veštica. Obzvlášť ma (ktovie prečo) zasiahla scéna z práce v tlačiarni. Zodpovednosť, ktorú na seba preberáme v živote, sa niekedy môže javiť až neúnosná. (25.08.2017)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)