Napříč Paříží

Do vzniku legendárního Velkého flámu (jenž tento snímek dnešnímu divákovi připomene určitě malým společným setkáním Bourvila a de Funèse) ještě trvalo 10 let, o francouzských "válečných komediích", které se pak zejména v 70. letech začly rodit jako houby po dešti, nemluvě. Oproti nim tahle první vlašťovka z dílny Claude Autant-Lary pracuje s nadsázkou velice mírně a jednoduchý příběh o veselých trampotách za tísnivé válečné situace zahrnuje v sobě taky značné dramatické situace. Nicméně právě to, co jsem dříve vnímal jako obrovské plus (a do jisté míry to plus pořád je!), se mi po několika zhlédnutích paradoxně obrátilo na částečnou slabinu a důvod odebrat pátou hvězdičku... Skloubení dramatického příběhu a humorné nadsázky může být v případě opravdu propracovaného scénáře cestou ke vzniku skvělé tragikomedie, jenže Napříč Paříží se nese spíše v duchu nevyrovnaného kolísání od crazy komedie ke komornímu lidskému dramatu, než v duchu pevného tragikomického celku. Což dává v některých místech vziknout dojmu menších hluchých míst. Přesto na mě ten film velice zdařile funguje (včetně dojemného závěru) a příznivcům francouzské kinematografie či filmů pro pamětníky bych se ho vůbec nebál doporučit. Spojení Jeana Gabina a Bourvila do herecké dvojky je zde unikátní a já si oba mistry stříbrného plátna znovu náležitě vychutnal. „Až na to, že policejní uniformy neladí s tím nábytkem, nemyslíte?“ ;-) 85% (15.10.2020)

Plakát k filmu slibuje mnohé - účast Funése, Bourvila a Gabina by měla být zárukou kvalitní podívané. Jenže: 1) film není ani trochu komedie, jen jakási podivná směs tragikomedie a válečného dramatu (film vznikl v době, kdy Francouzi natáčeli vesměs žánrové kousky a přitom jde o žánrově tak nevyhraněný film); 2) Funés se ve filmu (ač jde o důležitou postavu a je v podstatě, co se týče prostoru, třetí nejdůležitější) "mihne" jen na nějakých 10 minut, oproti svým standardům jde navíc spíše o tragickou postavu v pro Francouze tak nelehké době; 3) Ač jde o řemeslně kvalitně odvedenou práci (někdy až přehnaný akademismus, především co se svícení týče) a intimita noci zprostředkovává nejen slovní souboj Bourvila a Gabina, práce v interiérech filmu spíše uškodila - valnou část filmu jsem si totiž připadal jako v divadle, přitom natáčení se skutečnými pařížskými reáliemi na pozadi se přímo nabízelo, ačkoli se valná většina filmu odehrává v noci; 4) podivná motivace obou hlavních postav, jde mi zejména o scénu, kdy dorazili na místo určení. !SPOILER! Oba se snaží v průběhu celé cesty vyhýbat problémům, tedy policejním hlídkám francouzským, natož německým-nacistickým. To, co oba předvádí ve zmiňované sekvenci, je proto absolutním popřením toho, oč se celou cestu snaží. Tehdejší doba byla přece nasycena obrovským strachem o vlastní život a až na odbojáře si téměř každý hleděl jen svého, vyhýbal se jakýmkoli problémům/konfrontacím, zbytečně na sebe neupozorňoval. Jednání obou postav mi v této scéně přijde naprosto vytržené z kontextu a vzpírá se racionálnímu vysvětlení, alespoň z mého pohledu; 5) úplný závěr, tzn. happy end namísto očekávaného je jen potvrzením toho, že tvůrcům se film jaksi vymkl z rukou. I přes všechny výše uvedené výtky jde ale jistě o nadprůměrný počin tehdejší francouzské produkce, a tak by se na něj mělo hledět. (03.07.2013)

Vydala jsem se napříč noční okupovanou Paříží spolu s pány Bourvilem a Gabinem a v pojetí filmová jednohubka se to dalo zvládnout bez problémů, ti dva totiž pobavit umí a oba se mi moc líbili. K příběhu dvou mužů s napěchovanými kufry vepřovým mám sice spoustu připomínek, neb jsem měla pocit, že se to scenáristům vymklo z ruky (místy drama, chvíli komedie, sem tam tragédie, občas nuda), ale nechám si je od cesty.. (29.04.2020)

Komedie bez vtipu, drama bez dramatických zvratů, takové plytké nic a hlavně o ničem. Gabin sice tvrdil, že dobrý film musí mít hlavně dobrý příběh, ale po válce hrál bez výběru v čemkoliv, byť to bylo značně nevalné kvality. Připomíná mi to současnou hollywoodskou produkci, technicky filmu nelze nic vytknout, je obsazen hereckými hvězdami, jen již druhý den po zhlédnutí nebudu vědět, o čem byl. V případě tohoto hodně nevydařeného filmu to vlastně nevím již nyní. (20.11.2019)

Putování dvou mužů, kteří musí pronést kufr plný masa z černého trhu z jednoho konce okupované Paříže na druhý by se mohlo nabízet jako námět pro jednu z řady francouzských válečných komedií, navíc pokud v obsazení figurují dva známí komici, mezi jejichž nejlepší filmy patří právě zástupce žánru. Kdo si od jediného společného filmu tří legend francouzské kinematografie tedy slibuje zábavu na tento způsob, může být zklamaný. Film Napříč Paříží vznikl jedenáct let po skončení druhé světové války a tudiž se jeho tvůrci patrně ještě báli odvázat a ukázat tuto trýznivou dobu v odlehčenějším duchu (ačkoli povídka Marcela Aymé patrně také nebude úplně nejveselejší). Nedá se ale říci, že by humor zmizel z filmu úplně. Jeho nositeli jsou Jean Gabin, který si opět zahrál protřelého bonvivána (neustále zaskakujícího Bourvila) a samozřejmě Louis de Funés, jehož cholerická postava zde dostává trochu jiný rozměr a který sice neprostupuje celým filmem, ale jeho hádka s Gabinem je jedním ze silných momentů filmu. Tím druhým mohl být konec, který ovšem shazuje podle mě lehce nastavená poslední scéna. Nejen kvůli tomu na film, kde sice jsou tři ikony pohromadě, snadno zapomenete. Budete sice vědět, že jste ho viděli, ale o čem, že to bylo, si už tak snadno nevybavíte. (10.08.2010)