Žaluji!

Troufám si tvrdit, že v různých žebříčcích nejlepších filmů za rok 2020 se tenhle film objevuje zcela právem. Pro tentokrát všechen respekt Romanu Polanskému, jemuž se lišácky povedlo, že jsem se u tohoto více než sto let starého, notoricky známého příběhu ohromné křivdy ještě jednou opravdicky pohoršil. Kvituji, že je film vyprávěn z perspektivy plukovníka (?, ve vojenských hodnostech se skutečně nevyznám) Picquarta. Bolestnější než nespravedlivé odsouzení je, když je tupen hlas svědomí, když jsou umlčováni pomáhači spravedlnosti (tehdy již není bezpráví výjimkou z pravidla, nýbrž obecnou normou). 80% (08.01.2021)

Samotný námět Dreyfusovy aféry by se dal určitě uchopit různými směry. V Polanského nejnovějším snímku jsem vnímal nejednou mnohem více politiky, justice a kriminalistiky, než toho silného lidského příběhu neprávem odsouzeného jedince, přesto jsem vnímal strhující film. Film Žaluji! se zabývá případem Dreyfusovy aféry do vyčerpávějící hloubky, nabízí až fascinující množství informací včetně zákulisních detailů, přesto si úspěšně po celý čas udržel nejen napětí, ale i mou plnou pozornost. Polanski si dokázal nejen pohlídat svižný střih, ale taky velmi dobře zvolil směr vyprávění, které zde začíná přímo Dreyffusovým odsouzením. Zatímco s postavou Dreyfuse se setkáváme spíše sporadicky a celistvý obraz o jeho aféře si vytváříme až postupně, do centra pozornosti se od počátku dostává postava velitele Picquarta a jeho boj za spravedlnost. Musím říct, že zejména druhá polovina snímku toho na poměrně malém místě dokázala přinést hodně i k zamýšlení, ať už šlo velmi kritické vykřeslení armády (zejména odporný postoj majora Lautha, který fanaticky slouží svým povinnostem a morální otázky viny či života lidí mu při tom zůstavají úplně lhostejné) či dilematická otázka pro Dreyfusse, do jaké míry má cenu přijmout milost i bez oproštění falešného obvinění. Celkově nádherná filmařina „ze staré školy“ v nové filmu, hutném obsahově, formálně i svým nadčasovým přesahem. K dokonalému zážitku jsem snad jen občas postrádal trochu výraznější hudbu. 85% (20.11.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)

Tento škandál rozdělil francouzskou veřejnost na konci devatenáctého století na dva tábory a to zejména díky mědiím, které v té době představovali zejména novináři a všeobecně tisk. V dnešní době už tisková média vystřídali ani néé tak televize ani internet, ale takzvaná chytrá elektronika a zejména chytré telefony a mnoho dalších chytrých věcí. On už ten název napovídá, že je to pro chytré lidi, ale opak je pravdou. Jelikož tyto produkty byli vymyšleny pro hloupé spoluobčany a zejména pro to, aby neměli svůj názor a aby je tyto produkty nabádaly jak mají přemýšlet a co mají v dané situaci dělat. Stačí se podívat, když jedete městskou hromadnou dopravou, kolik lidí čumí do té své zázračné plastové bedýnky a hltají tam většinou nepotřebné věci. S tímto snímkem to souvisí tak, že v každé době existovali média anebo instituce, kteří lidem říkali, co je správné a co je špatné. Nejdřív to byla církev, poté nastoupili tištěná média a dneska je v tom takovej galimatyáš, že už člověk ani nepozná, co je novinářská kachna a co není novinářská kachna. Jde taky o to, že nějací exoti si třeba bez navigace GPS nejsou schopni ani nakoupit. Při této aféře se Francie rozdělila na podporovatelé intelektuálů jako byl Émile Zola a další významní umělci té doby a odpůrce a antisemity, které podporovala tehdejší vláda. Prostý lid byl vyburcován za pomocí tištěných médií k antisemitským útokům na židovské obchody k takzvaným pogromům ze kterých si vzal inspiraci i pozdější velitel fricků Adolf Hitler. Samozřejmě existuje řada konspiračních teorií o této události, která připomíná případ žida Hilsnera na našem území, ale pravdu se asi nikdy nedozvíme a tak nám musí stačit tato oficiální pohádková verze o dobru a zlu, kde samozřejmě dobro zvítězí. Roman Polanski, kterého nemusím jako člověka, kterej se v sedmdesátých letech přiznal k prcačkářský aféře s nezletilou dívkou je sice prase, ale točit filmy to on umí. Dokázal přiblížit divákovi atmosféru Francie na konci devatenáctého století a taktéž výběr herců byl solidní. Samozřejmě zde nezapomněl obsadit do jedné z hlavních rolí svojí dvorní princeznu a manželku Emmanuelle Seigner na které se už také podepsal zub času a je tam taková strhaná a nezáživná. Také mi zde chybělo více toho antisemitismu, který při této aféře otřásal celou Paříží. Ale celkově to bylo dobře natočeno a pro ty, co tento případ neznali se určitě něco nového přiučili. Za mě dávám něco přes 70%. (27.07.2021)

Grandiózní galská přehlídka aristokratických knírů, egocentrických bonzáků a antisemitských manýrů, aneb apriori kontroverze a zároveň Polanskiho parafráze na to, že je nakonec nevinný pedofilní labužník? Nehodlám tohle tabu soudit, ovšem jedno je jisté: Picquart žaloval až tam, kam se dosud nikdo nedožaloval! (06.10.2020)