Tři barvy: Červená

Evidentně půjdu proti proudu, protože z celé trojbarevné trilogie se mi nejvíc líbila Bílá. Pak by byla Červená a na posledním místě Modrá (byť je to moje nejoblíbenější barva). Skvěle jsou ale všechny tři. Každopádně se mi zde vyplatilo, že jsem tu trilogii sledoval přesně tak, jak jde za sebou. On to žádný velký průser není, vidět to na přeskáčku, ale takhle na mě víc zapůsobil konec, který vlastně celou tu trilogii spojil dohromady a kvůli kterému nakonec Červené přidám tu slabou pátou hvězdičku. Opět je celý ten film naprosto perfektně natočený a zahraný, což je pro Kieslowského naprosto typické. Příběh to má taky zajímavý, má naprosto perfektně vykreslené charaktery a to včetně jejich psychiky, takže perfektní je to i po téhle stránce. Akorát mě to bohužel neoslovilo tolik, jak mělo a právě proto mi tenhle díl připadá o něco málo slabší, než Bílá, protože ta se mi líbila prostě víc. I tak je to ale skvělé a je to ukázka naprosto perfektní filmařské práce. Slabých 5* (17.03.2020)

[8,5/10] (CAB, France 3, Canal+, MK2, Tor, TSR) (Eastmancolor /// Produkce: Marin Karmitz /// Scénář: Krzysztof Kieslowski, Krzysztof Piesiewicz /// Kamera: Piotr Sobocinski /// Bertrand Lenclos, Zbigniew Preisner /// Nominace na Oscara: Piotr Sobocinski (kamera), Krzysztof Kieslowski (režie), Krzysztof Piesiewicz, Krzysztof Kieslowski (scénář) /// MFF v Cannes: Krzysztof Kieslowski (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (19.12.2011)

Tento díl trilogie je barvou srdce, barvou lásky, něhy, blízkosti. Je příběhem ne o jejich vznikání a jsoucnosti, ale naopak úsilím o postižení a postižitelnosti hledání nesnadných průsečíků na životní cestě, díky nimž, pochopíme-li, se můžeme stát - nebo chcete-li dosáhnout, být účastni - součiniteli těchto skutečných vrcholů života, vrcholů, jichž nedosáhnou zdaleka všichni. Mystérium, jehož hlavním dějištěm vedle nezbytné kulisy světa jsme my sami, naše já, naše mysl, naše srdce, se odehrává každodenně a rozumově je zcela neuchopitelné. Teprve post factum zjišťujeme, jsme-li na tento nejnesnadnější výstup života připraveni, kde jsme patrně udělali chybu, v kterém okamžiku jsme se měli více rozevřít a v jiném naopak ztajit. ČERVENÁ frygické čapky svobody je prolnutím dvou životních osudů, osudů, které jsou si - měřeno konvenčním pohledem - nanejvýš vzdáleny. Společný jmenovatel srdce talentované půvabné studentky i stárnoucího soudce je postupně vede přes společnou starost o opuštěnou nezkrotnou psí matku k vzájemně sdílenému - slovy, pohledy, úsměvy, úkradky okamžiků - ponoru do vlastních životů. Tuto základní linii rafinované kompozice filmu překrývají osudy třetích lidí, kteří zdánlivě nahodile, ve skutečnosti však zákonitě vstupují do přítomnosti, minulosti, ale i budoucnosti jejich životů. V tomto pomyslném průsečíku, v němž v tomto případě soudce zastupuje studentčinu budoucnost ve filmu jen naznačeného zralého Valentinina věku a studentka naopak minulost a osudové křižovatky soudcova právnického mládí, se jinak, nově, objevně zrcadlí Kieszlowského životní existenciální téma hledání a nacházení obnaženého a plného lidství v průsečíkových chvílích hraničních momentů našich bytí. Oba protagonisté, zralý a zkušený Trintignant i tehdy dozrávající Irene Jacobová, s evidentním zaujetím zvládají své party s dech beroucí bravurou. Jacobová se tu projevuje jako další velká stálice tehdy nastupující nové generace francouzských filmových umělců a jako její další mimořádná osobnost vedle o poznání nervnějšího herectví Juliette Binochové. Je škoda, že tato trilogie uzavřela filmografii předčasně zesnulého polského velikána světového formátu, v mnoha ohledech plně srovnatelného s o generaci starším klasikem moderní polské kinematografie hraného filmu Andrzejem Wajdou. (27.05.2008)

Trestuhodne som premeškal predchádzajúce dve farby, ale o červenej tvrdia, že je najlepšia a ja sa s tým rád stotožňujem. Tento film ma dostal prakticky od začiatku. Výborné dialógy, úsporné herectvo Jeana-Louisa Tritignanta v jednej z jeho najlepších úloh, pôvabná Iréne Jacob pripomínajúca Libušku Šafránkovú, krásna hudba Zbigniewa Preisnera sa zlievajú do mimoriadneho filmu, ktorý mi dlho nevyšumí z hlavy. Ako to len ten Kieslowski robí? (24.11.2012)

Excelentný film o súcite, páčil sa mi z celej trilógie najviac. Ide o majstrovsky rozohranú partičku psychológie vyjadrenú pomocou bezchybnej filmovej symboliky. Symboliky, kde je veľký rozdiel v tom, čo si myslíme alebo hráme a skutočnou realitou. To všetko v neuveriteľne podnetných dialógoch medzi penzionovaným sudcom a mladou modelkou. Film začína a končí rovnako, a v tom je aj zhrnutie podstaty celého filmu. Na začiatku pri fotení na plagát, modelka hrá emócie smútku, a na konci podobná fotka, ale už ide o skutočnosť. Obrovský emočný rozdiel. Kruh sa uzavrel. Dôstojná, zlatá bodka za celoživotnou prácou pána Kieslowského. (15.04.2014)