Mr. Morgans letzte Liebe

Jako geront-příznivec musím říct, že Michael Caine je noblesní dědula k zulíbání, a i přes to, co ztratil, chtěla bych mít jeho chuť do života, až budu mít ruce plné stařeckých skvrn a zakulatí se mi oční víčka... Jinak škoda, že snímek ve své druhé polovině jako by už nevěděl co říct a sklouzával k větší a větší falši tak, že Pauline začala být až nepříjemná a situace kolem ní a Morganova syna vyumělkovaná... Krom Cainova výkonu mě pak okouzlila pouze dobrá práce s atmosférou, zejména u scény s otevíráním okna - jako osvobozujícím gestem, zbavujícím zármutku, a potom rozhodně francouzské interiéry. Stáří - a s ním spojené osamění - by zasloužilo rozhodně mnohem lepší agitku. (14.07.2014)

Duben si dneska hrál zase na listopad, a tento film se docela trefil do celkové pochmurné nálady. Tím nechci říct, že by šlo o nějakou zoufalou depku, příběh stárnoucího muže ale asi milovníky akčního žánru zrovna nepotěší. Děj pozvolna plynul a nic zvláštního se po celou dobu nestalo, šlo jen o běžný život. A asi proto jsem se u snímku vcelku dobře bavil. Michael Caine byl zárukou kvality, Clémence Poésy ho velmi dobře doplňovala (a moc fajn se mi na ni dívalo), a přestože se tu Gillian Anderson jen mihla, tu chvilku jsem si opravdu vychutnal. Příjemný film bez zbytečného patosu (přitom prostor tu pro něj byl). (22.04.2021)

„Co se stalo, Matthew?!“ - „Zkazil jsem pokus o samoléčbu.“ - „Co to znamená?“ - „Že jsem pozřel příliš tabletek na spaní. Anebo málo. Záleží, jak se na to díváš.“ Režisérka se stejně jako v předešlé Helen může opřít o herce. „Američan“ Caine sice působí britsky, ale hraje výtečně. Casting se vydařil jak v případě Poésy, tak Anderson (i na malém prostoru se až překvapivě vyřádila), jen Kirkův syn byl nesympatický. Líbil se mi ale poměr komedie a dramatu (střídání vážných, emocionálních scén s odlehčenými nijak neruší). Nechybí ani trocha té myšlenkové potravy, zdařilé dialogy a milá, místy křehká, melancholická atmosféra (závěrečná píseň Norah Jones ji přesně vystihla). Jen škoda, že po cca hodině a půl přijde moment, jenž mnohé pokazí, a trochu zazdí i hrdinčinu motivaci, která už tak byla na hraně. Jinak spokojenost, za mě slušné 4*. „Víš, jací jsou chlapi.“ - „Ne, jací jsou?“ - „Všichni stejní. Zírají na tvý kozy a tváří se, že ne.“ - „Doufal jsem, že já takový nejsem.“ - „Ty jsi jinej. Proto jsem s tebou ráda. Zíráš na mě bez důvodu.“ (08.12.2019)

Zpočátku strašně milé, v pozdější fázi poměrně smutné a depresivní a přesto pozitivně naladěné drama. Pro někoho možná až kýčovitě patetické, ale pro někoho jako já to je vyloženě pohlazení pro duši. Michael Caine byl skvělý, neméně tak přenádherná Clémence Poésy, na kterou bych se dokázal dívat celé hodiny (nenapsal jsem to o ní už někde?). Justin Kirk hodně překvapil vážnou rolí, kterou si naprosto dával a krátký štěk Gillian Anderson pobavil, leč mě trochu mrzelo, že byla její postava trochu odbytá a to i přesto, že nebyla pro děj filmu podstatná. K tomu nádherná Paříž podbarvená, tentokrát překvapivě spíše komorní, hudbou Hanse Zimmera. (11.03.2014)

Podzimní sonáta o rodiči a dětech. Překvapuje mne, jak neživotně Poslední láska navzdory účasti charismatického Michaela Cainea působí. Jde z ní podobný akademický chlad jako z Hanekeho Lásky. Důvodem zvláštní mrtvolnosti není vycházkové tempo vyprávění (výsledek kombinace delších záběrů, náladově i vizuálně splývajících scén a odmítnutí prudkých pohybů kamery), ale vyabstrahovaná skutečnost, se kterou vyprávění pracuje. Film se zajímá výhradně o takové jevy, které nenarušují jeho melancholický tón a prohlubují motiv pozdního přehodnocování životních hodnot. Nad detaily každodenní existence se Poslední láska snaží povznést (oproti neorealistickému Umbertovi D., který na nich byl založen), vinou čehož ztrácí kontakt s realitou. Pro režisérku, která snímek věnovala svému otci, možná šlo o užitečnou autoterapii a způsob, jak vyjádřit své prozření, pro mě to byly dvě hodiny předvídatelných vztahových experimentů. Konec vzhledem k rozšíření vyprávění o novou postavu zavětříte mnohem dřív, než se k němu obě dějové linie začnou sbíhat. Namísto toho, aby o podzimu života vypověděla bez předsudků a přehánění, jak nejspíš zamýšlela, dělá z něj Sandra Nettelbeck strohým stylem vyprávění období, kterému úplně chybí šťáva. 65% (17.07.2022)