Studnařova dcera

Studnařova dcera je film z roku 2011, který v sobě skrývá chování, na které vážně už nejsem a pravděpodobně nebudu zvyklej. Ta dcera Daniela Auteuila byla úplně šílená. Nekonečný minuty se tam potácela v zoufalství z toho, že je těhotná a její milý ji zemřel ve válce. Ona se do něj zamilovala a hned druhej den tvrdila, že spolu nemůžou být, protože on je z úplně jiné kasty. Ona chudá, on bohatý. Rodina toho synáčka z toho byla na prášky. Ona z toho byla naprášky, že tý rodině způsobila problém a její tatík, Daniel, z toho byl taky naprášky, že zostudila rodinu, až jí z vesnice vykop k jinejm příbuznejm, kde měla pravděpodobně zdechnout. Vlivem některých historických faktů se ale stane řada událostí, které se ve filmu promítnou a nakonec to dopadne tak, jak to dopadne. Ze začátku jsem měl těžký problém se adaptovat, později už se to docela dalo zkousnout. Daniel Auteuil ale předvedl, že natáčet filmy umí, a co více, nemá nejmenší problém předvést tehdejší dobu, tehdejší uvažování a přemýšlení do filmu tak, jak to v té době skutečně bylo. A to si uznání rozhodně zaslouží. (09.01.2013)

Pagnolovu poetickou Provence mám moc ráda. Studnařova dcera je podobného ražení jako Jean od Floretty a Manon od pramene režiséra Claude Berryho. Krajina plná slunce, hrdí, někdy i pyšní lidé, příběhy jejich životů. Protkané láskou, vášní, nenávistí i zradou. Ale hlavně voňavou poezií, jakou uměl jenom tamější rodák Marcel Pagnol. (25.06.2012)

Už pákrát se ve mě coby divákovi vyrojila myšlenka nad tím, jak by bylo zajímavé, kdyby někdo ze současných režisérů natočil film ve stylu starých černobílých komedií, ovšem současnou technikou, v barvách a s pečlivě stylizovanou výpravou staré doby a snažil se tak přiblížit dodnes oblíbenému stylu filmů pro pamětníky. Daniel Auteuil mi ve své režijní prvotině nabídl možnost přesně takový film vidět, byť jsem mírně zalitoval, že nejde o komedii, nýbrž o romanci na pozadí vztahového dramatu. Uvědomuji si, že jde o průměrný starosvětský film, co zavání červenou knihovnou a jeho zcela předvídatelný děj je naplněn jedním klišé za druhým. Ale nemohu si pomoct, mě se přesto sledovala Studnařova dcera po celý čas příjemně, měla v sobě pěkné kouzlo a ovanula mě svou poezií francouzského venkova sklonkem 30. let. Původní film s Fernandelem natočený v r. 1940 jsem sice neviděl, ale jde-li tady o remake, přijde mi i trochu nefér vyčítat novému filmu veškerý děj, který vychází z víc než 70 let staré předlohy. Výkony mladistvých herců jsou poněkud nevýrazné a ještě jsem měl to „štěstí“, že jsem Studnařovu dceru viděl s nepříliš povedeným Primáckým dabingem. Na druhé straně, Daniel Auteuil a Kad Merad v hlavních rolích mi přesně padli do noty a nebojím se v tomto případě za ně i za celkovou poetickou atmosféru snímku s pěkným vizuálem mírně nadhodnotit. [70%] (16.07.2021)

Obraz každodenního života Pagnolovy rodné Provence, má své neopakovatelné kouzlo, jako milá pohlednice z dávných časů. Tu a tam zazní drobný sentiment kýčovitosti, (i to může mít svůj půvab), jak dívka svodům první lásky podlehla, a ona pak na svět dítě přivedla. Za sebe mohu uvést jen tolik, že iluze zfilmovaných příběhů od Marcela Pagnola mě vždycky potěší svým vybroušeným poetickým realismem. Pane Pagnole, díky, vždy mě umíte nadchnout. (19.05.2012)

Moc se mi líbil způsob vyprávění příběhu mladinké Patricie, dcery studnaře, z časů dávno minulých, kdy platila úplně jiná pravidla než dnes. Krásné záběry v nádherných exteriérech mě zcela okouzlily, jsou půvabné s podmanivou atmosférou a moc pěknou hudbou. Stárnoucí Daniel Auteuil mi v téhle roli tak moc připomínal našeho dědečka, až mi slzy hrkly.. (01.10.2020)