Studnařova dcera

Film o studnařovi, který je tak zakopán ve své hrdosti, jako v díře v zemi. Zároveň je ale vždy fér a trpí komplexem "já mám samé dcery". Proto, když jeho nejmilovanější dcera otěhotní (což by přece u muže nenastalo) s mladíkem kterého sotva poznala, je zaděláno na problém. Celý film se vyznačuje maximální komorností (dialogická scéna vede k dialogické scéně), což není úplně nejlepší známka, jenže.... jenže dialogy a psychologie postav (hlavně otce rodiny) je tak dobře podána a repliky kvalitně sestavené, že jedno své mužské oko přivřu. Podstatné je zmínit, že Studnařova dcera se odehrává za doby Druhé světové války a zobrazuje (v mezích norem) pohled na vesnickou rodinu dané doby. O válce samotné se však jen pouze mluví, nikdy se nezobrazí. Celý děj se soustředí pouze na vtah ústředních postav studnaře a jeho dcery. Pěkný film, ale znovu ho již vidět nemusím. 65% (02.02.2017)

Převelice cudná záležitost, která s veškerou možnou pečlivostí dbá na svůj vzhled a dobré vychování, třebaže pojednává o určitém mravním poklesku s trvalými následky. Ani v těch nejméně radostných chvilkách neodkládá odvahu, zdrženlivost ani růžové brýle - v pevné víře, že právě to divák očekává - a ocení. V závěru její neutuchající snažení snad i překračuje únosnou mez - ani ne tak po stránce obsahové jako po stránce formální, nicméně 3* si dokáže udržet. (26.02.2019)

No byl jsem zvědavej na scénaristickej a režisérskej debut páně Daniela, to ne že ne. Začnu u toho scénaře, musím se přiznat, že jsem od Dana čekal trošku víc. Už ta úvodní zápletka, když si vzpomenu jak se člověk v matičce Praze nadře aby sbalil holku, doslova plive krev a tady si tajrtlík stoupne k nějakýmu minipotoku, přenese přes něj holku, která samozřejmě čistě náhodou jde kolem a je win, jo ?? Hmm tak to si kupuju permici do fitka a pak hurá číhat k francouzskejm minipotokům a přenášet francouzské děvečky, to pak budu mít víc sexu než Spáčilová recenzí. Pokud jde o režii, tak tam musím Danečka pochválit, to se mě fakt líbilo, ta atmosféra, záběry kamery, co mě dostalo, jak často jsem si všímal kostýmů, to jsem nidky předtím neudělal, se mě asi líbily ty klobouky co měli na herci na těch svejch francouzskej hlavičkách. Pokud jde o příběh, čekal jsem nějakou osudovou drsňárničku aneb návrat ke starým francouzským časům, ale nakonec jsem dostal takovou tuctovější romantiku, kterou do vyšší ligy posunují herecké výkony a dialogy. Scéna kdy Daniel přijde k těm nóbl lidem se svejma dětma zcela jasně přečnivá celej film. (19.03.2013)

Riskujíc že se opakuji, musím říct že Daniel Auteuil je výborný herec. Co role, to nádhera. Je jedno jestli si střihne policajta, nebo zločince, milujícího otce rodiny, nebo citově vyprahlého samotáře. Všude je skvělý. A tady ukázal, že by se uplatnil i jako režisér. La Fille du puisatier je, na svůj tuctový námět, slušné romantické drama. Žádné velké překvapení ani emoce se nekonají. Děj hladce a nevzrušivě plyne k očekávanému konci a nad průměr ho povyšují hlavně přirozeně zahrané postavy a neodolatelně kouzelná atmosféra předválečné Provence. A taky smutná tvář Astrid Berges-Frisbey. Škoda jen že nedostala důstojný protějšek. Její vyvolený mi přišel jako studený panák bez charismatu a spolehlivě pohřbil jakékoliv zdání horoucí lásky. (19.02.2013)

Moc se mi líbil způsob vyprávění příběhu mladinké Patricie, dcery studnaře, z časů dávno minulých, kdy platila úplně jiná pravidla než dnes. Krásné záběry v nádherných exteriérech mě zcela okouzlily, jsou půvabné s podmanivou atmosférou a moc pěknou hudbou. Stárnoucí Daniel Auteuil mi v téhle roli tak moc připomínal našeho dědečka, až mi slzy hrkly.. (01.10.2020)