Co se vlastně stalo s Baby Jane?

V soudobé filosofii se stále více prosazují fyzikální veličiny, především rychlost a její derivace zrychlení/zpoždění. Po první předehře (Baby Jane, v podání Bette Davis, zpívá "I've Written a Letter to Daddy", zní to příšerně. Když potom zpívá repete v pozdní fázi filmu, nezní to už tak hrozně) následuje druhá: auto zrychlené na plný narazí do... co se stalo přesně nevíme (what ever happened), role jsou však tímto definitivně příděleny. Další část až do vrcholné scény na pláži už je jenom o zrychlení nebo zpoždění. Blanche je ve svých aktivitách vždycky o krok pozadu, demence její sestry se progresivně zrychluje. (25.10.2019)

To nebyl horor, to byl přímo teror! Brilantní atmosféra tohoto psychologického dramatu mne už brzy po rozehrání záptlekty nenechala na minutu vydechnout. Ani ta pěkná muzikálová vložka s Baby Jane a klavíristou Edwinem v září drobných reflektorů uprostřed filmu nebyla tak úplně odlehčujícím prvkem, jak by se mohlo zdát, protože ani při pohledu na zestárlou pomalovanou Jane v dětských šatičkách nebylo snadné se oprostit se od vědomí jejího charakteru. Tam, kde se jiné hororové filmy snaží vystrašit diváka lacinými lekačkami a šokovat vizuálně hnusnými výjevy, tam Baby Jane naopak spomaluje, zůstává na chvíli stát, aby ještě více prohloubila napjatý vztah mezi dvěma sestrama a zvýraznila panující tíseň na každém kroku v oném domě. I po letech dokáže naplno udržet pozornost diváka, kterého téměř do poslední chvíle může provázet nejistota, zda je terorizovaná a ze soucitu tolik litovaná Blanche opravdu tolik nevinná... Mám-li tento film srovnat s Wilderovým Sunset Boulevard, vychází mi z Aldrichova snímku mimimálně velmi důstojné navázání v tématu nemilosrdných osudů zestárlých hvězd, které svého bratříčka občas připomene či doplní, ale nevykrádá a jde si vlastní cestou. Mám-li film srovnat s též zde často zmiňovaným Psychem, asi couvnu, protože teprve teď by slavný Hitchcockův biják s béčkovým příběhem dostal pěkně na frak. Dvě slavné herečky (byť šlo o moje první setkání s oběma z nich) nezklamaly a svými strhujícími výkony podtrhly jedinečný zážitek z filmu. Famózní snímek! 95% (24.08.2020)

Geniální hororový psychothriller o dvou stárnoucích herečkách mírně sráží pouze několik scenáristických chyb (Opravdu musím z okna házet papírek se vzkazem? Nestačilo by zakřičet?), jež se však dají s přimhouřenýma očima odpustit. Výkon Bette Davis je mrazivý, její postava narušené Baby Jane je opravdu mistrovská. Něco mezi Misery a Sunset Blvd. Horror movie of the Year (28.11.2010)

Od naprosté dokonalosti to dělí jeden dost zásadní problém - nedostatečná psychologie Blanche. Zatímco u Jane je solidně rozpracovaná a podrobná, u Blanche prostě nefunguje. Dlouhou dobu spíš vypadá jako šablona jednoznačného klaďase, s čímž bych neměl problém, kdyby tam bylo naznačeno, proč tak moc věří a spoléhá na svoji sestru, když je na ni evidentně dlouhodobě hnusná, nepřátelská a nepříjemná. Když jí to dojde, tak už je pozdě, přitom kdyby nebyla tak strašně naivní a dobrosrdečná, mohla se z toho všeho dostat dřív. A mě by hodně zajímal prapůvod toho jejího momentálního charakteru. Z toho důvodu to na mě občas působilo krapet nedodělaně + s tím více či méně souvisejí i další nelogičnosti (Proč ten vzkaz z okna nezkusila hodit někdy znova, když třeba byla Jane doma s Edwinem? Proč Elvira uvěřila Jane ohledně toho volna, když je na Jane vysazená a od začátku mluví o tom, že by ji nejradši poslala někam do ústavu?). Z těchto důvodů to prostě nevidím na plný počet a dost mě to mrzí, protože to bylo dost solidní psycho. Sice z roku 1962, ale milionkrát účinnější a v mnoha scénách nepříjemnější, než současné pokusy o něco takového. Dokonalá filmařská stránka, dokonalé herecké výkony (obzvlášť Bette Davis, která Jane zahrála úplně neuvěřitelným způsobem), silně znepokojivá podmanivá atmosféra a hlavně solidně, napínavě a celkem chytře vedený příběh, který i přes ty určité mínusy dokáže dost dobře fungovat a závěr mi přišel skutečně hodně povedený, protože z něj vyplyne jeden dost zajímavý fakt (který mi připomněl konec jednoho nejmenovaný českého (!) film), který celému tomu příběhu dá o to hlubší význam... A vlastně mi i částečně zachránil dojmy ohledně promyšlenosti postavy Blanche. Jo, a když už jsem na začátku psal o té psychologii, musím uznat, že u Jane jde skutečně dost hluboko a líbí se mi, že se s ní neustále pracuje (SPOILER hlavně se mi líbí ta část, kdy zabije Elviru a pak začne strašně panikařit a chovat se jinak než doposud KONEC SPOILERU). To tady skutečně dost cením. A kdoví, třeba tomu časem tu pátou hvězdu přidám - dneska už je to vlastně druhý film, který k tomu u mě vůbec nemá daleko. Silné 4* (30.12.2021)

Zdrcující psychothriller, který mele na prach to nejcitlivější - rodinu. Tíseň před zlobou, před kterou není úniku, výčitky za křivdy, jejichž náprava, i kdyby byla možná, by už beztak k ničemu nebyla, lítost nad ztrátou života, který byl nakonec promarněný. Není nic, co by v tomhle filmu budilo kus naděje a herecké výkony dvou legendárních "psychobitches" a rivalek Joan Crawdford a především ďábelské Bette Dawis to táhnou až někam hodně nahoru. Jasně, škoda, že Aldrichter je jen zručný řemeslník (režírovat to třeba Wyler, měli bysme tu nejspíš narušitele top žebříčků), ale upřímně řečeno by možná už ten film víc kvality ani neunesl a maximální prostor pro dvě herecké ikony a dobrý scénář bohatě stačí. (01.04.2012)