Zdrojový kód

Obsahuje spoilery. Paradoxy cestování časem se obvykle řeší dvěma principy. Jeden, který vidíme zde, je postaven na nekonečném množství realit, kdy se každá změna projeví v jiné realitě (jak to vysvětluje Eso Rimmer v epizodě Jiná dimenze, jinde třeba ve filmu The Butterfly Effect). Druhej přístup je tzv. Novikovův princip sebezachování, kterej je zobrazenej třeba ve filmu Dvanáct opic. Tenhle druhý přístup mi přijde logičtější, i když v možnost cestování časem pořád nevěřím (viz jakýsi Einstein a nepřekročitelnost rychlosti světla). Nicméně na obou přístupech mohou být postavené zajímavé nápady. Ale bohužel, Duncen Jones, po filmu Moon režisér s pověstí obnovitele SF žánru, v tomhle filmu podle mě nevytěžil námět tak, jak by se dalo, navíc film obsahuje několik poněkud pochybných věcí. Film jako takový je natočen výborně, Gylenhaal, Monaghan i Farmiga jsou sympatičtí, je to svižné a zábavné. Ale. Když pominu tu angažovanou zápletku s terorismem, klíčí mi v hlavě otázka, jak k tomu přijde ten chudák učitel? Nějaký Stevens mu v jedné z realit vleze do hlavy a přebere mu život i holku. BTW jak v téhle realitě vlastně funguje dál i po těch osmi minutách. Kdyby to skončilo tak, že se zase ve svém těle probere Fentress, zdálo by se mi to jako lepší zakončení a asi bych sáhl po čtvrté hvězdě. Škoda. (24.04.2011)

// Uplynulo pět let a já doteď nedokážu vyhnat cestování kapitána Stevense z hlavy. Duncan Jones si s tím poradil bravurně, hrátky s časem jsou pojaty logicky, baví a postupné rozkrývání pravdy v podání Jakea zahraju všechno Gyllenhaala prostě ani na vteřinu nedokáže nudit. Něco takového bych chtěl u filmů zažívat pokaždé. 10/10 (14.05.2011)

Zdrojový kód je zajímavý, svižně natočený thriller využívající všech možností cestování časem a také hereckého potencionálu Gyllenhaala. Problém je ale v základní myšlence zdrojového kódu a v jejích pravidlech. Divák ji postupně příjme a pak se nestačí divit, jak ji tvůrci ke konci ignorují a závěrem přímo vyvrátí. Tím si na sebe film upletl nesmyslný bič a já ho proto, narozdíl od Osudového doteku či Svěrací kazajky, ve kterých to fungovalo až do konce, hodnotím pouze 4*. Navíc jen slabšími, protože rozhodnutí postavy Very Farmigy jsem jen těžko zkousával, stejně tak natahování závěrečných 8 minut, které byly mnohem delší (hořká vzpomínka na podobnou nepřístojnost jako u filmu Lola beží o život) a v neposlední řadě (roz)řešení vztahu otce a syna (i když je mi jasné, že mnoho tupých amerických rodin u toho ronilo potoky slz :-) ). (11.11.2011)

Vhoďtě do mixéru Inception, trochu Matrixu a třeba Daybreak (Butterfly efekt, Na Hromnice o Den Více, nebo prostě podobnej film, kde se děj točí kolem neustále se opakující události) a dostanete tenhle film. Dívalo se na to pěkně a dokázalo mě to udržet u obrazovky, ale ve výsledku sem postrádal špetku originality. Kdybych cestou z kina neshlídnul bitku houmlesů, tak bych byl možná celkověz večera lehce zklamanej. (10.07.2011)

Na Hromnice o osm minut více - s tím, že Gyllenhaal nehlásí počasí, ale stopy vedoucí k odhalení zločince, A.MacDowell vystřídala B.Monaghan a sviště terorista se špinavou bombou.. Co mise v paralelní realitě, to v podstatě jiný žánr (od katastrofického přes akční thriller a absurdní komedii až po melodram), tápání objektu experimentu v kabině ala 12 opic a hollywoodským sladidlem lehce dochucené existenciální poselství Carpe diem. Po Moonu Duncan Jones opět ukázal, že se umí vytasit velmi slušnou formou a diváka donutí použít hlavu takovým způsobem, že se mu po čase nezavaří a ani nedojde k jejímu svévolnému klimbání. Pro ty, jimž se přesto zachoval mozek podobně jako motor stodvacítky s prasklým chladičem, nabízím klíč z kuchyně Red Dwarf, jenž může sloužit k pochopení základní premisy snímku: HOLLY: „Máš základní rozměry, ne? Délku, šířku, hloubku a čas. V pátém rozměru je paralelní skutečnost. Dvě těla, která sdílejí stejný prostor, ale jeden o druhém neví.“ RIMMER: „To je jako moji rodiče v posteli..“ (15.11.2011)