Matrix Resurrections

(Do vět seskupené analytické postřehy a metakritické špílce.) Žijící meme Slavoj Žižek v souvislosti s prvním MATRIXEM uvedl, že film je určený pro dva typy publika: idioty, kteří jsou cílovkou, a pseudointelektuály, kteří budou prezentovat svou obeznámenost různými náboženskými, filozofickými, společenskými ad. koncepty, protože snímek v tomto funguje jako Rorschachův test. Svou neomarxistickou interpretací prvních dvou dílů se následně přiřadil ke druhé skupině diváctva. Výklad slovinského socialisty je v RESURRECTIONS nepřímo zmiňován. (Nikoliv v toaletní scéně Morfeem, jak tvrdí někteří pseudointelektuální publicisté, protože ta odkazuje na výrok Karla Marxe o tragédii a frašce. Chápu ale, že vousatí a pupkatí rudoši jsou ve svátečním období Santa Clause snadno zaměnitelní.) Kdybych měl parafrázovat popfilozofického požírače hotdogů, MATRIX RESURRECTIONS v prvé řadě není pro "idioty", což bych pro potřeby komentáře přeložil méně ofenzivně do ecovského pojmu "naivní publikum", které má potřebu podléhat fikci a je iritováno čímkoliv rozrušujícím, vybočujícím z dobových norem. Pseudointelektuál*ky, transformovaní*é na pseudoprogresivist*k*y, si i tentokrát něco najdou. Vyložit snímek třeba prostřednictvím queer čtení jako trans nevyžaduje moc velkého úsilí. Vše - odmítnutí dead-namingu ze strany Trinity/Tiffany i Strojů, Thomasova/Neova tělesná dysmorfie při pohledech do zrcadla, jezení modrých pilulek, nestálost a mnohost identit v případě Morfea/Smitha anebo Trinity/Tiffany/Bugs - je velmi explicitní (stejně jako kritika neoliberalismu na příkladu korporátní kultury a komodifikace značek).__________ Co zůstává stranou dojmů zhrzeného naivního publika a pseudoprogresivistů/ek, je estetická pozoruhodnost a výlučnost MATRIX RESURRECTIONS. Pro Wachowskou platí, že žánrové vyprávění jí je pouze záminkou k experimentování: 1.) experimentování s možnostmi vůči klasicismu se vymezujícího vyprávění (např. mind-game u MATRIXU či síťová narace u ATLASU MRAKŮ a SENSE8); 2.) experimentování s dějinami audiovize (např. pastiše - neonoir revidující reprezentaci a úlohu femme fatale a homme fatale v PASTI); 3.) experimentování s montáží (např. různé stíračky objektem ve SPEED RACEROVI, několik žánrově, časově a prostorově odlišených linií sbíhajících se v ATLASU MRAKU, různé typy - intelektuální, senzuální - montáže v SENSE8); 4.) experimentování s médiem a rozmanitými mediálními relacemi (např. MATRIX nabývající podobu zfilmovaného grafického románu s důrazem na rozfázování až zastavení času, transmedialita matrixovské franšízy, adaptování postupů z mangy a anime do hraného počinu ve SPEED RACEROVI). Hlavní důvod krajně rozporuplného přijetí RESURRECTIONS shledávám v kontroverzním rozhodnutí souvisejícím s bodem č. 2 (experimentování s dějinami audiovize), protože tentokrát se Wachowská se svým spisovatelsko-scenáristickým týmem rozhodla vztahovat k matrixovské franšíze jako popkulturnímu produktu a symptomu doby, který je podrobován jízlivému komentáři i kritice, rekontextualizaci a revizi. Zatímco MATRIX odkazoval na Baudrillardovu koncepci simulací a simulaker, kterou simplifikoval až dezinterpretoval svým alespoň v jedničce dodržovaným binárním pojetím, RESURRECTIONS jakoby vycházelo z věty zmíněného filozofického béčka o nostalgii, která sílí tím víc, čím ustupuje realita - a zároveň jízlivě reagovala na Baudrillardovu kritiku matrixovské trilogie, že jsou to díla, která by Matrix vyprodukoval o sobě samém. Přitom jde o rekonstrukci i dekonstrukci v jednom: např. první korporátní akt RESURRECTIONS upomíná na MATRIX, který spadal k trendu cubicle movies satirizujících korporáty, ale tentokrát se glosuje a satirizuje korporátní nostalgie po značkách.__________ Ať se k dané odvážné volbě posílení metafikčnosti kdokoliv postaví jakkoliv, RESURRECTIONS nelze upřít formální nápaditost a pozoruhodnost, byť tak mnozí esteticky necitliví činí. (Mmch metafikce je filmovědný pojem, který mnozí komentátoři marně hledají, protože "meta" samo o sobě nic neznamená, jelikož předložka znamenající "o/přesahující něco" bez následného kořene slova vypovídá leda o bezmyšlenkovitém přejímání anglicismů s původními řeckými kořeny. Navíc metafikční byla už matrixovská trilogie, nikoliv ale tak výrazně: tematizovala mytickou cestu hrdiny a věci s daným paradigmatem spojené, predestinaci, kauzalitu apod.) Co se týče oné formální výlučnosti, například velmi uvědoměle se pracuje s několika typy obrazů: 1.) ty, které svým napodobováním upomínají na dřívější matrixovské texty (např. variace matrixovského prologu, variace chateu bitky z RELOADED), ale pojímají je esteticky schválně jinak (modré tónování nahrazující zelenou, vyprázděnost mizanscény oproti její přebujelosti...); 2.) ty, které jsou přiznaně digitální, následkem čehož distancují publikum (simulace jako souboj v dojo, spřádání plánů nad studnou); 3.) ty, které pracují s autentizujícími postupy - přírodní a přirozené svícení v podobě paprsků slunce, osvětlení pomocí pouličních zdrojů, baterek na puškách anebo výbuchů, což naopak publikum spíše vtahuje; 4.) ty, které kombinují uvedené, následkem čehož je diváctvo vtahováno i vyhazováno při sledování.__________ Zvolený postup nemusí a taky nesedne každému, ale je jedním z příkladů estetické pozoruhodnosti, protože většina zejména superhrdinských blockbusterů poslední dekádu desaturuje obraz ve snaze docílit zdání fotorealističnosti triků. Zato RESURRECTIONS pracuje spíše s teplou barevnou paletou (významotvorné nakládání s modrou a červenou i žlutou) a výraznými kontrasty (extrémně nízká hloubka ostrosti v dialogových scénách a naopak extrémní hloubka ostrosti ve /velkých/ celcích, přidávání matrixovského kódu do obrazu s přirozeným zdrojem světla), hyperrealistické triky přiznává, staví na odiv a pojednává o nich (např. anti-bullet-time).__________ Co do práce s časem a prostorem jde znovu o malou revoluci, po které v souvislosti s akcí volají esteticky necitliví fanoušci. Jenom telegraficky, co mě zrovna napadá z toho na úrovni stylu pozoruhodného anebo jednoduše nápaditého: přechody mezi několika geograficky vzdálenými prostory v rámci jednoho záběru (Kulešov upgraded); přeplněnost figur v předkamerovém prostoru s řadou vtipných detailů v rekvizitách anebo kostýmech u atrakčních sekvencí; předkamerový prostor rekonstruující a zároveň dekonstruující povědomé z předchozích částí (Merovejec potřebující nákladnou rekonstrukci, zatímco Morfeus, Neo a Smith svádí bitku evokující scenérií tu ze záchodků a stanice metra z jedničky a závěrečnou ze skladu z trojky); vnitrozáběrová montáž přímo užívající záběry z předchozích částí a komentujících zrádnost nostalgie (stejně tak ta práce s odrazovými plochami v prvních dvou aktech!); cyklická montáž věci s mírnými variacemi opakující na místo rozvíjení dění v čase (např. "Morfeova/Smithova" krátká montáž a Thomasova/Neova montáž ke konci prvního aktu - včetně variování napříč těmito montážemi, viz "Morfeus" a "Thomas" před zrcadlem a v tělocvičně); různé pojetí temporality v prostoru (viz anti-bullet-time: tři různé rychlosti pohybu v časo-prostoru, přičemž jsou do toho ještě vloženy flashbacky, nebo Wachowských oblíbená montáž plánování, která zde zabere celých deset minut projekce a střídá několik časových a prostorových rovin)... Plus mě nemálo baví práce s hudbou. Tou, která není součástí světa příběhu a která překvapivým způsobem upomíná na témata a motivy skladatele Dona Davise (agentské/Smithovo téma zazní při objevení se Morfea před Bugs, naopak milostné a hrdinské je zužitkováno v klimaxu s novým vyzněním). I tou, která je součástí světa příběh a k níž se přistupuje podobně hravě jako k orchestrální (např. Thomas poslouchající v kanclu Propellerheads, White Rabbit užité u nostalgického traileru zde zní v montáži vysmívající se představám publika a korporátu o tom, co by sequel ne/měl obsahovat).__________ Pokud bych měl přistoupit na argumentaci postav v rámci metafikční roviny snímku, že populární kultura je založena na neustálém převypravování, leda se mění tváře, scenérie a někdy vyznění, platí následující: Wachowská dosahuje originality ne nutně myšlenkové (fuck off idiotům užívajících nic-protože-všechno-znamenající-nálepku "woke" jako odsudek ale cením), nýbrž filmařské. A nezapomíná přitom být hravá. I proto je spolu s podobně konceptuálně odvážným ČASEM od Shyamalana pro mě MATRIX RESURRECTIONS nejlepším kinofilmem tohoto roku. (24.12.2021) (méně) (více)

Po všech těch letech se vracet zpět do Matrixu. Sen, který se zdál po závěru Matrix Revolutions mnoho let stejně bláhový jako svého času hraný návrat do světa předaleké galaxie Star Wars. Od závěru kultovní trilogie uteklo již téměř 20 let. Režiséři původního filmu Larry a Andy Wachowští za tu dobu prodělali změnu pohlaví, jejich další filmy Speed Racer, Atlas mraků či Jupiter Vychází se ovšem popularitě Matrixu nevyrovnali. Lana a Lilly později nabídky od studia Warner Bros. ohledně návratu do světa Matrixu pravidelně odmítali. Vše je ovšem ve finále jinak a k Matrixu 4 s podtitulem Resurrections se vrátila alespoň jedna ze sester Lana. Ta se dle svých slov nemohla vyrovnat s odchodem rodičů a tak v zármutku alespoň vymyslela zápletku o tom, jak se Neo a Trinity vrátili zpět mezi živé a k návratu do světa Matrixu tedy nakonec svolila. Její sestra Lilly sice poté  dala přednost seriálu Work in Progress, scénáře k Matrix Resurrections se ovšem kromě Lany chopili také David Mitchchell a Aleksandar Hermon, kteří s Wachowskou již spolupracovali na seriálu Sense8. Už tehdy bylo jasné, že se v rámci čtvrtého Matrixu do stejné řeky nevstoupí. Nikdo ovšem nemohl čekat, jak moc velký odklon nás ve finále čeká. A že vznikne rozhodne velmi speciální blockbuster. Zvěsti o tom, že Matrix Resurrections rozdělí diváky jsou rozhodně pravdivé. Jde totiž o velmi zvláštní film, který předchází pověst naprosté meta záležitosti. Zpočátku to přitom působí, že se Lana Wachowski vydá směrem takové sedmé epizody Star Wars a bude především odkazovat na známé scény a reflektovat je. Jenomže pak dojde k zásadnímu odhalení, které ukáže, že Wachowski nabídku na film přijala proto, aby si zároveň mohla utahovat z klišé o současném fungování Hollywoodu, dojení slavných značek a o tom, že originální nápady jsou možné mrtvé. Ta nostalgie tam přitom pořád je, spíše než snaha o emocionální dojetí je ve filmu cítit i snaha dělat si srandu z oné nostalgie. Matrix Resurrections je prostě odvážný a především speciální film. Ve všem dobrém i špatném toho významu. Spousta věcí, především poté v návaznosti na původní trilogii vlastně v rámci scénáře nedává naprostý smysl. V jistých momentech dokonce Matrix Resurrections působí jako fanfikce. Fanfikce fanouška, který se odmítl smířit s osudy Nea, Trinity či Smitha a řekl si, že je ve svém pokračování přivede zpět k životu. Bez detailního spoilerování se vlastně cokoliv rozebírá těžko, bez spoilerů se dá ovšem říct, Wachowski v jistých ohledech i dost možná porušuje pravidla, která se svou sestrou před dvěma dekády stavěla. A celé to vlastně ve finále shazuje osudovost celého Matrix Revolutions. Wachowski se v tomhle ohledu utrhla ze řetězu. Opět rozšiřuje mytologii, představuje pochopitelně nové postavy a též se vizuálním pojetím zcela odklonila od původní trilogie Matrix. Dává to smysl, už po finále Revolutions a restartu Matrixu přišel Matrix o svůj zelený filtr. V součtu ovšem nejde pouze o absenci zeleného filtru, ale také o to, že Matrix vlastně v součtu přichází o vše, co ho kdysi dělalo Matrixem. Vracet legendární filmový ikony do světla reflektorů není lehká disciplína a Matrix Resurrections to jen potvrzuje. Nejhorší je ovšem to, že z celého uchopení Wachowské není úplně cítit pocit někoho, kdo rád ten známý svět a postavy oprašuje. Její tvůrčí motivace možná skutečně spočívá především v satiře na současný Hollywood. Háček ovšem spočívá, že onou satirou je Matrix Resurrections především v první polovině, v té druhé se definitivně vrátí do ryzích blockbusterových vod, představuje svět Matrixu dekády po závěru Revolutions a vlastně pokračování směřuje směrem, který by možná uvítalo, co nejvíce fanoušků. Jenomže je tu pořád mnoho ale. K Matrixu Resurrections se bohužel nevrátil Yuen Woo-ping, strůjce choreografie bojových scén v původní trilogii Matrix a několika ikonických akčních momentů, které celou sérii dokázali definovat a dodnes dokážou čelisti donutit k pádu. Matrix Resurrections postrádá jedinou uspokojivou akční sekvenci, nejvýrazněji tím trpí finále. Vlastně i střih akčních scén působí docela nepřehledně. Po vzpomínce na spousty těch skvělých akčních momentů tohle vyloženě zamrzí. Matrix Resurrections v součtu skutečně pracuje s divokou zápletkou, která se pořád snaží být částečně meta, zvláštním způsobem používá archivní záběry z původní trilogie (opravdu až příliš) a v součtu skutečně zabíjí onu osudovost původní trilogie. Další komplikovaně uchopenou věcí jsou herecké výkony. I ty herecké výkony totiž v jistých momentech působí na hraně parodie, kdy je ovšem možné, že i tohle je součástí hry. Otázky nad tím, zda Matrix Resurrections brát vážně či nikoliv se tím akorát prohlubují a udělat si v tom pořádek je v průběhu obtížnější a obtížnější. Zvláště, když to ve srovnávání první a druhé poloviny působí, že to dost možná neví ani Lana Wachowski sama. Wachowski nedokáže představit nové oslňující postavy, i Jessica Henwick jako zastupitelka nové generace v součtu působí dosti nevýrazně, především proto, že Wachowski pořád preferuje starou gardu. Ať už se starými či novými tvářemi. Staré postavy se vrací a někdy zůstává rozum stát. Jako nad tím, co se tady proboha děje se Smithem. Problém přitom není v tom, že by náhrada za Hugha Weavinga v roli Smitha Jonathan Groff nepředváděla slušný výkon. Problém je v tom, že po uzavření Smithova osudu v Revolutions je tohle tak trochu studená sprcha, kdy se Smith chová tak trochu jinak než minule a v součtu vlastně jeho přítomnost působí tak trochu podivně. O návratu Lamberta Wilsona v roli Merovingiana je poté rovnou škoda mluvit a divákovi nezbyde nic víc než prosté WTF. K proti typu obsazenému Neilu Patrickovi Harrisovi se poté jen sluší dodat, že by Harris již nikdy neměl hrát vážně míněné záporáky. V tomhle ohledu je ovšem skutečně načrtnutá zajímavá hra s divákem. Už v onom meta odkazování na Hollywood zazní, že Matrix 4 musí být šílenější a za pochodu servírovat WTF momenty. Matrix Resurrections tak předpovídá vývoj sama sebe, skutečně sází WTF za WTF. Ať už částečným návratem Morphea do hry, vysvětlením existence Nea a Trinity či vysvětlení toho, o co se tentokrát hraje.Původní trojice filmů Matrix přitom též byla v mnoha ohledech absurdně střelená a přitom zvládla servírovat funkční filozofické myšlenky, celé ovšem jako by to v rámci Resurrections fungovalo o poznání méně. Je to skutečně střelené, zároveň to pořád servíruje myšlenky nad smyslem existence. Postava Thomase Andersona si v tomto filmu vyloženě prochází krizí středního věku, romantická linka Nea a Trinity poté skutečně dokáže alespoň něco vzbudit. Velkou roli tu sice hraje ona nostalgie, setkání Mesiáše a jeho vyvolené ovšem přeci jen po letech pošimrá na duši. V Matrix Resurrections se vlastně nakonec o moc nehraje a pořád působí zbytečně. S klidným srdcem ho tudíž člověk může ignorovat a maraton Matrix série končit u Matrix Revolutions. Případný zájemce si bude moci maraton prodloužit právě o Resurrections, právě ten ovšem shazuje onu významnost události celé původní trilogie. A Matrix Resurrections tak ve finále půjde ocenit jenom jako specifický blockbuster, který si jde po své vlastní ose. Zda je to dobře či špatně je poté otázka na dlouhou debatu. Matrix Resurrections rozhodně není obyčejné pokračování. V rámci hollywoodské produkce patří velmi pravděpodobně mezi ty nejspecifičtější za hodně dlouhou dobu. Sledovat návrat do světa Matrixu ovšem působí stejným dojmem jako vidět ženu, kterou člověk neskutečně miluje, současně jí ovšem uspokojuje jiný muž a její sledování tak působí hořkosladce. Ano, tak trochu zvláštní přirovnání, ovšem naplno všeříkající. Kdo na Matrix Resurrections vyrazí jako na velkolepý návrat původního Matrixu prohrál předem. Měl by spíše očekávat specifický návrat do známého světa, který nebude pro každého, v jistých ohledech ho ovšem rozhodně bude muset ocenit každý. I proto, že podobný film nejspíš jen tak znova nevznikne. Jak bych ovšem osobně u původní trilogie neváhal se spolknutím červené pilulky, tady bych mezi červenou a modrou váhal velmi dlouho. Ten film se mnou ovšem něco rozhodně emocionálně udělal. Už ho v životě nechci vidět, rozhodně ovšem toho, že jsem ho viděl nelituju..... (21.12.2021) (méně) (více)