Socialismus

Inflace zobrazení. Totální dedramatizace. Krajní absurdita. Porušení všech kinematografických kánonů. Babylonský zmatek. Výsměch říznutý don't-give-a-fuckismem. Mám vlastní verzi o tomto filmu - Godard se povozil na výletní lodi, přičemž zčásti drze, zčásti utajeně natáčel tu na mobil, tu na videokameru jak své souputníky, tak cizí pasažéry, turisty a výletníky – kdo mu přišel pod ruku – a pak to vše sestříhal, nazval to filmem, poslal to na festival pod značkou "Godard" a vrátil si tak peníze za luxusní dovolenou strávenou na lodi. A protože "Godard" je tradiční uznávaná značka, všichni, kdo si tento výrobek koupí, raději umřou nudou, než by přiznali, že výrobek je jednoduše řečeno nepoužitelný. Je přece experimentálně dokázáno, že čím je dražší víno, tím více člověku chutná, i když mu nechutná vůbec. Citát: "... lidé, kteří nevědomky ochutnali dvakrát stejné víno, ale pokaždé jim byla oznámena jiná cena, měli větší potěšení z vína, o kterém věřili, že je dražší. Kdyby mírou potěšení byly pouze dotazníky vyplněné ochutnávajícími, efekt by mohl být přisuzován strachu ochutnávajícího přiznat, že nepozná lepší chuť dražšího vína. Vědci ale také naměřili, že konzumace domněle dražšího vína vede k větší aktivitě v části mozku, která bývá spojována s pocity potěšení. Zdá se tedy, že dražší vína nám chutnají více, ovšem ne pro svou objektivní kvalitu, ale právě pro svou cenu. Kdo není znalec, kvalitu nepozná. Přesto o ni ale stojí, a tak ji odhaduje z ceny. Nabízí se otázka, v kterých dalších oblastech platíme za domnělou kvalitu, ačkoli tu skutečnou neumíme rozeznat." (konec citátu). Profesor ekonomie Antonio Rangel se přiklání k evolučnímu vysvětlení: Lidé k tomu, aby přežili, museli spoléhat i na zkušenosti jiných a přebírat je. Takže když jim někdo sdělí, že něco je pro ně dobré (a cena je symbolem této informace), tak tomu snáze uvěří. Také potěšení z filmu se dá ovlivnit - již dřívější pokusy ukázaly, že lidé lépe hodnotí takový film, o kterém už před jeho zhlédnutím slyšeli, že je dobrý. (viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=519937). Neplatí snad totéž i v případě "konzumace" Godarda? Tento režisér, který v roce 1960 stál u zrodu francouzské "nové vlny", získal tenkrát ceněnou pověst kinematografického revolucionáře, a tato pověst-doporučení dodnes působí na mozky diváků, obzvlášť těch, kdo nechtějí zapadnout do průměru či platit za neznalce. Naštěstí nemusím být znalec za každou cenu. Ano, byla jsem zvědavá na to, co Godard řekne o socialismu, ale zjistila jsem, že to jsou jen senilní útržky bývalé slávy - jak Godarda, tak i socialismu. Po třech dnech se mi toto "víno" úplně vypařilo z hlavy a žádná lítost se nedostavila. (27.01.2012)

Bohužel to šlo úplně mimo mě. Fakt mi je to líto, protože bych rád, ale nepochopil jsem to. První třičtvrtě hodina vypadá jak domácí video, záběry na sebe nenavazujou, žádná hudba, přírodní ruchy. Myšlenku jsem vůbec nepochytil a mohlo se to jmenovat úplně jinak a vůbec by to nevadilo. Moc o tom napsat nejde. Přijde mi to jako taková dost bláznivá koláž, kde se Godard chce pravděpodobně vyrovnat s nějakým úpadkem společnosti. Ale dělá to nějak moc složitě a po svém prostě. Moc se mi to nelíbilo a nějak k tomu nemám co napsat. Godard nikdy nebude mým oblíbeným režisérem. Ty dvě hvězdy dávám za ty trošku vtipné pasáže v rodině toho kandidáta ve volbách. Tam mi to přišlo jasné a srozumitelné. Škoda, že takový neni celý film. 30% (02.11.2010)

Podle Lyotarda byl rozpad "velkých vyprávění" moderny provázen truchlením - truchlením "post-moderních" lidí konce století nad jistotami, které jim ony velké jednotící příběhy o emancipaci, svobodě a pokroku skýtaly. A zde můžeme vidět rozpad jednoho z takových velkých vyprávění hned nadvakrát - nejen rozpad onoho příběhu o svobodě a rovnosti, ideálu socialismu a lepší společnosti, ale i rozpad příběhu o lineárně vyprávěném příběhu filmovém, o filmu sjednoceném určitým principem (ať už je to hollywoodský buržoazní sen o zásadní roli hlavních postav, jejichž motivace sjednocují děj, nebo jiná zeslabená forma sjednocování, např. určitým poselstvím, chronologií událostí, logickou kauzalitou příběhu atp.). A vrátíme-li se k onomu truchlení - je jasně vidět, že i ono se nám vrací nadvakrát. Nejen v rámci Godardova sdělení, stesku nad zpronevěření se Evropy svým ideálům, své snaze se změnit a stát se lepší, ale opět i čistě v rámci filmu a jeho formy - vždyť co jiného než toto truchlení dokáže "spojit" (když nesmím použít slovo sjednotit...) jednotlivé střípky, cézury, singulární fragmenty, z nichž se film skládá, než právě toto smutné leč osvobozující lidské a filmové truchlení? (30.03.2015)

Když filmař nedokáže zaostřit kameru či mu vypadává zvuk, je to pro mne spíš diletant než umělec. Godard kdysi psal výborné dialogy, ale teď tu máme jen nesouvislou řadu nesmyslných blábolů typu „Lhala jsem, abych neporušila prostor a čas.“ či „Nemluv s nikým, kdo používá sloveso být.“ Postavy většinou ani nejsou moc vidět (autor zřejmě nepoužívá umělé osvětlení, protože by to nebylo pravdivé). Ano, socialismus byl nesmyslný, takže stejný je i film, co si ho vetkl do názvu. Pro intelektuály, cinefily či filmové vědce to možná bude mít nějakou hodnotu, já to však pokládám za filmový ekvivalent masturbace. (05.01.2013)

Po dlouhé době film, na který bych mohl chodit stále dokola. Godard nestratil svůj smysl pro humor, navíc je s přibývajícími lety stále lyričtější. Uhrančivá moc obrazů, od nichž je třeba se odvrátit, aby jim bylo rozuměno. Promluvy, obrazy, citáty, vše tu stojí bok po boku dle ideálů hesel francouzské revoluce. "Srozumitelnost skrze obskurnost" v podání mistra, který přesně ví, co chce a sděluje to jediným možným způsobem. (07.11.2010)