Nehybná chůze

Takové poklidné, pomalé, civilní i docela příjemné nahlédnutí do obyčejné japonské rodiny i japonské kuchyně... Příběh se však včetně ukrytého dramatu často odehrává jen kdesi v pozadí rodinných sešlostí. Uznávám, že Kore'edův filmařský styl má svébytné kouzlo, nejednou se spádem až k laskavému poetičnu, které podporuje sice velmi skromně využívaný, ale přeci hezký hudební motiv nebo také symbolický prvek žlutého motýla, s nímž do kontaktu pravidelně přicházejí zdejší děti. Cosi zajímavého jsem si v této místy skutečně až nehybně pomalé procházce určitě našel, asi nejvíc mě bavila postava dědy a poslední půlhodina přechází už do drobných zvratů, kdy se dočkáváme pár menších katarzí sledované rodiny. Některé scény s dlouhými záběry, ať už u moře nebo u hrobu (s osobitou tradicí zalévání náhrobního kamene), na mě směrem ke konci silně zapůsobily a pozvedly můj dojem. Jenže sám o sobě mě zmíněný styl s ukázkou toho, co Nehybná chůze zároveň až s málem dokumentární precizností po většinu času nabízí, nedokázal výrazněji přivést k nadšení. Ve spojení s loudavě plynulou gradací mi totiž celkem brzy zevšedněl. Nemohu tedy říct, žebych s tímto pomalým a zároveň dějově velmi úsporným pojetím rodinného dramatu sešel, novější Po bouři (2016) se mi od pana režiséra líbilo určitě víc. [65%] (23.09.2023)

Můj kamarád, hajný z Brušovce, prodával na trhu dceřinu keramiku. Zastavila se u něj japonská rodina, a zatímco si rodiče vybírali, pokoušel se s dětmi navázat komunikaci, alespoň je rozesmát. I když se (podle jeho slov) stavěl skoro na hlavu, nepodařilo se mu to. Ano, Japonci jsou navenek, zvláště v rámci své rodiny, distinguovanější, to ale neznamená, že "rodinné problémy" (způsobené trvalou přítomností osob různého věku a pohlaví) jsou tu jiné. Koreedův film (na rozdíl od podobných filmů (třeba skandinávské provenience) je inteligentní, zbavený nepříslušných nánosů a vycizelovaný - to jsou znaky pokročilé kinematografie. (Připomíná mi to vtip: V Praze, po "sametu" chtěli mít anglické trávníky. Moc jim to nešlo a tak se obrátili na anglické odborníky. Ti jim poradili technologii. Odpověď byla, že tuto technologii již používají. A používáte ji již alespoň sto let?) Už jen zmínka k závěru, který je nejspíš obecně lidský (rodinně lidský): Nikdy své vztahy k rodičům nevyčerpáme. Vždycky zůstane nečo neprovedeného, nedořečeného... něco, co je možno napravit už jen v myšlenkách, ve filmu. (17.10.2019)

Tak konečně jsem se dostala i k tomuhle (nyní už 10 let starému) filmu od Koreedy. Zdá se, že právě tady začala jeho spolupráce s některými herci, především Abem Hirošim a Kiki Kirin, kteří se mu osvědčili natolik, že s nimi natočil i některá další svá díla. I You si tady střihla další svou roli po Daremo shiranai. Nutno říct, že jim všem ta herecká "chemie" opravdu funguje. A Koreeda má prostě talent na zobrazování přirozeného rodinného prostředí. Moc se mi líbilo postupné odkrývání těch vztahů mezi nimi a jejich jednotlivých charakterů. Nic se nedává na odiv příliš okatě, ale o to zajímavější je povšimnout si všech těch drobných detailů, které vypovídají mnoho. Dědeček jako vysloužilý doktor, který se i v důchodu snaží udržet si svou doktorskou čest; malý chlapec, který tajně vzhlíží jak ke svému pravému zesnulému otci, tak k novému nevlastnímu tatínkovi, a chce se v budoucnu stát buď ladičem pian nebo doktorem... Mnoho je toho poodhaleno jen tak lehce, ale o to je to hezčí. Koreedův mírně lyrický a přirozeně lidský styl mi je zkrátka blízký a tohle je jedno z jeho mistrovkých děl, které předchází další filmy s podobnou rodinnou tématikou (Po bouři, Naše malá sestra, Going my home...). ~(4,3★)~ (10.05.2018)

Ďalší Koreedov citlivý rozbor vzťahov niekoľkých postáv. Tentokrát takej štandardnej japonskej rodiny. Postupne zisťujeme kto s kým vychádza a kto nie. Žiadne veľké odhalenie sa nekoná. Dlhoročné konflikty medzi niektorými (hlavne medzi pyšným otcom a zamindrákovaným neúspešným synom) sú zjavné od začiatku. Na filme mi najviac vadilo vlastne to, čo je jeho hlavnou pointou. Že sa jednotlivé konflikty vôbec nevyhrotia v poriadnej hádke, aby sa nakoniec vzťahy trochu vyjasnili k lepšiemu. Práve naopak. Film nám ponúkne iba také nezúčastnené nahliadnutie do vzťahov, aby sme sa poučili, že ak sa sami aktívne nepokúsime na vzťahoch zapracovať, tak čas bude plynúť a nakoniec bude na akúkoľvek zmenu neskoro. Pointa síce pravdivá a silná, ale emocionálne ma tentokrát film nezasiahol. 6/10. (27.04.2019)

Koreeda film sice zamýšlel jako poctu své zesnulé matce, ale stejně tak by jej mohl dedikovat Ozuovi, podle jehož dramat obyčejných lidí (šomin geki) je zápletka modelována. Vztahy mezi postavami jsou ovšem zamotanější (a záběry někdy záměrně méně přehledné), tón méně melancholický a konec má daleko ke smířlivě vyznívajícím Ozuovým filmům. Smyslem Still Walking ale není nalézt během čtyřiadvaceti hodin řešení, překonat rodinné křivdy, znovu nalézt společnou řeč a zacelit otevřené rány (vyrovnávání se s absencí někoho blízkého je jedním z leitmotivů Koreedovy tvorby). Režisér vytváří s trpělivostí mistra mnohovrstevnatý portrét složitých rodinných vztahů, v nichž se na konci filmu budete perfektně orientovat, protože s většinou členů rodiny strávíte dostatek času a poznáte jejich chování v rozličných situacích (více zde). 90% (09.07.2017)