Tsuki

V jedničce šlo v podstatě o neustálý boj o život, ale tohle je trochu jiná káva. Napětí stále hodně velké, ale akční scény se zde mísí i s trochu jinou, místy přemýšlivou, místy lehce humorem odlehčenou atmosférou. Celkový příběh o záchraně lidstva je jaksi komplexnější a i Schwarzeneggerovi tato poloha „dobrého“ terminátora dost sluší. Naopak protivník (Robert Patrick) v podobě nového typu terminátora, který se dokáže donekonečna roztavovat, měnit podobu a znovu se zhmotňovat, je zcela novým způsobem zlověstný a místy z toho až běhá mráz po zádech. Jediná výtka je ta, že v závěru se zdálo, že nebyl plně využitý jeho hrozivý potenciál (s tím, co uměl, měl rozhodně v rukávu více es…), takže jsem už už čekala, že postavám zavaří ještě více, než ho konečně budou moct zlikvidovat, ale do tohoto extrému to nezašlo. V tomhle ohledu byl závěr jedničky rozhodně víc nervydrásající. Nicméně, jinak ve všech ostatních ohledech dvojka vyhrává. Má ucelenější příběh a lepší tečku, co se týká budoucnosti lidstva. A to musím říct i přesto, že jsem viděla jakousi ultimátní edici, která má v závěru scénu navíc a tato scéna je možná až příliš doslovná (zjevně celkový příběh uzavírá natolik, že by nebyl prostor ani pro ten navazující třetí díl). Uzavření příběhu v běžné/speciální edici je zřejmě lepší – dostatečné, ale přesto v tom zůstává určitý prvek tajemna, jak to s lidstvem a potenciální hrozbou ze strany Skynetu bude do budoucna. Celkově vidím Terminátora 1 a 2 jako výborný komplet. Dvojka je sice ještě o kousek lepší, ale nemohla by dost dobře fungovat bez jedničky. Naopak mám spíš pocit, že by možná bylo na škodu vidět ze série Terminátorů více než právě první a druhý díl. Na to jsem až příliš spokojená s tímto uzavřením příběhu, tak jak to původně zamýšlel sám Cameron... Ale kdo ví, prý se šušká něco o tom, že Cameron nyní po letech sám píše scénář pro nové pokračování, k čemuž ho inspiroval současný rozvoj umělé inteligence. A to zní rozhodně zajímavě… ~(4,3★)~ 

Ta holka ale sakra tlačí na pilu! To jsem si neustále musela říkat v průběhu několika prvních dílů. Premisa o jednostranném zaláskování do někoho a pak postupném sbližování i přes rozdíly mezi protagonisty mi sama o sobě vůbec nevadí a obecně mám romantiku ráda (rozhodně nejsem ani proti romantickému šódžo stylu, právě naopak), ale tento příběh jako by přímo vypadl z nějaké mangy nebo spíše z nějaké „otome“ hry o randění s vysněným princem – zkrátka z toho nejextrémnějšího typu tohoto žánru, který těží z naprosto nerealistických milostných stereotypů. A ta přemíra nepřirozeného děje a chování postav mi vlastně nebyla moc sympatická (je možné, že pro toto už nemám tak vysokou toleranci, jako jsem mívala kdysi). Hlavní hrdinka Sakura svůj objekt touhy (doktor Tendó) vysloveně uhání a to takovým způsobem, že ze strany mladší naivní holky to má působit jakože roztomile a neškodně, ale přitom, kdyby se situace obrátila a takto by muž uháněl ženu, tak by z toho byl nepříjemný a skoro útočný stalking. Z toho důvodu mi hlavní hrdinka v podobě takové stíhačky nebyla vlastně sympatická. Nemluvím však o herečce - Kamiširaiši Mone se role ujala, jak nejlépe mohla. Jde spíš o to, jak je její postava napsaná (a ostatně, jak je napsaná většina postav). Každopádně, v normálním světě je v podstatě nepředstavitelné, že by protistrana byla takovému chování nakloněna a to dokonce natolik, že se nakonec ti dva dají dohromady. Nicméně, byla jsem ráda, že v seriálu plní svou úlohu i lékařské prostředí, do kterého je příběh zasazen, a že jde třeba i o pacienty, jejich příběhy a vůbec poslání zdravotního personálu léčit a zachraňovat lidi. Tedy že je v seriálu malá přidaná hodnota nad rámec romance, což ten romantický základ hezky doplňuje a má potenciál dát postavám větší hloubku. Bohužel, po pár dílech to seriál pomalu začíná opouštět a je toho méně a méně. Nakonec se z celého personálu nemocnice stává naprostá „slepičárna“, kde se pořád dokola řeší vztahy a milostné zápletky. Stále jsem doufala, že se seriál rozvine nějakým lepším směrem, ale k mému zklamání úroveň naopak klesala. Okolo poloviny (5./6. díl) jde už v podstatě o telenovelu – mezi postavami se tvoří absurdní milostné trojúhelníky/čtyřúhelníky, činy postav jsou často naprosto předvídatelné a stereotypní a v 7. dílu trend úpadku a kolotoč klišé pokračuje. Objevují se zde uměle vykonstruovaní rivalové v lásce, koloběh vyznávání lásky a neopětovaných citů, opakované schovávání se postav za rohem, přičemž dojde na vyslechnutí nepříjemné pravdy z konverzace někoho jiného… Vše je tak klišovité a předvídatelné, až to bolí. Přesto jsem sledovala dál a k mému údivu jsem zjistila, že to může být ještě horší. 8. díl dosáhl zcela nového dna a je vrcholem vyumělkované podbízivosti doktora Tendóa. Působí to už jako naprosto okatý fan servis. Navíc přichází opět nový „zvrat“ v příběhu, který je jen další vykonstruovanou trapností a nedává ani smysl… Takhle to jde dál, poslední dva díly jsem sledovala už téměř rezignovaně, zatímco se stupidní a nesmyslné chování postav jen dále vršilo. Mrzí mě, že postavy si až do konce nespravily svůj obraz. Herecké obsazení bylo sice kvalitní, včetně skvělého Sató Takerua, ale bohužel museli hrát příšerně napsané postavy tohoto ostudného scénáře. Co mě na tom mrzí ještě víc, že takovéto příběhy vlastně učí nezdravým vzorcům chování a idealizují něco, co je překroucené až toxické. Tendóova sestra, kterou hrála Karina, je toho vzorovým příkladem – nerozhodná alkoholička, která sama neví, co se svým životem nebo jak si vybrat partnera, ale přitom dává ostatním rady ohledně lásky, které jsou naprosto zcestné. Když na konci hlavní hrdinka vychválí tuto postavu do nebe, že ji obdivuje, tak jsem si jako divák musela říkat: „Cože? A Proč?“ Seriál totiž ani jedinkrát neukázal na této postavě cokoli obdivuhodného. Takto je to s většinou postav – scénář selhává v tom předat divákovi jejich skutečné kvality. Obecně jsou všechny postavy velmi povrchní a vyobrazují pouze nějaký stereotyp. Není divu, že nemůžou ani přirůst k srdci. Když to shrnu, na vině je příšerný scénář, který místy působí téměř amatérsky. V posledním díle jsem se už musela smát, když došlo na svatební obřad a přestože se v příběhu objevili rodiče obou protagonistů, tak z nějakého důvodu na svatbě nebyli. Působilo to, jako by si s tím tvůrci nevěděli scénáristicky rady – chtěli, aby i na svatbě byl důraz na personál nemocnice, takže aby tam nerušili rodinní příslušníci, tak je prostě ze svatebního obřadu vyškrtli. Takový dojem to na mě dělalo. A bylo to jak pěst na oko – „dokonalá“ tečka tohoto mizerného scénáře. Závěrem: Za mě raději kvalitně a poutavě napsaná romantika typu First Love než tato romantická rychlokvaška, která využívá laciných triků a klišé, nad kterými spíš protáčím oči v sloup než aby mi rozbušily srdce a způsobily citové pohnutí. Hvězda navíc pouze za skvělé herce, kteří i takto špatný scénář hráli s patřičným nasazením a profesionalitou. ~(2,3★)~

Konečně nějaká sympatická nová romance s Lindsay Lohan, která má obstojný námět a scénář. Úroveň je rozhodně lepší než o dva roky starší Falling for Christmas, které bylo takovým lehce rozpačitým vánočním kýčem… Irish Wish je oproti tomu o něco méně stereotypní, má docela zábavnou zápletku a navrch dobré mužské obsazení (oběma hlavním hercům role hezky padly). Není to sice filmová pecka, která by nadchnula jako některé staré „klasiky“ s Lindsay, ale myslím si, že v rámci žánru tento film ani nefanoušky neurazí. ~(3,9★)~