Nickyho rodina

Po školním představení najednou v kinosále zavládno nezvyklé ticho. A když i po čtvrt hodině slyšíte spolužáky bavící se se zájmem o tom, co viděli, tak si musíte říct, že tento dokument splnil základní předpoklad, jaký dokument má mít: zaujmout a rozproudit debatu. Až na několim scén vystřižených z Nicholas Winton: Síla lidskosti a několik stejných historek, které se dají prominout se jedná o velmi zdařilé dílko, které ještě upevnují hrané scény, které dodávají na autentičnosti. Plus konec filmu, který přesahuje rámec WW II a ukazuje nám, že pan Winton dnes dokáže i na dálku a pouze v myšlenkách lidí podporovat snahy o zlepšení života mnoha obyvatel celého světa. Pro mě jasné 4 hvězdičky. (23.03.2011)

Filmový pomník Nicholase Wintona. Svým způsobem natočil Mináč remake svého staršího filmu, je sice informačně bohatší, ale ve výsledku nepřekládá nic, co bych nečekal. Ba až příliš naplňuje vizi toho, co člověk od filmu o Wintonovi čeká. Navíc si mohl uvědomit, jak silný dramatický emocionální potenciál v sobě Wintonův čin nese, a netupit ho dojákovou hudbou už od úvodních titulků. Celkově vzato je to ale zručně natočený dokument, který velmi široce pracuje s mnoha různými materiály a zdroji a umí je zapojit do zábavného a zároveň funkčního celku. (20.01.2011)

Bezesporu jde o významnou postavu naší historie. V posledních deseti letech je N. Wintonovi věnována opravdu zasloužená pozornost. Sice bylo takových osobností víc, a nemluví se o nich, ale to už je o něčem jiném. Nickyho rodina se snaží být polohraným dokumentem a musím říct, že to nebyla úplně šťastná volba. Oč silněji vyznívá v porovnání s familiárním Nickym starší dokument Síla lidskosti - Nicholas Winton. Nickyho rodina je zajímavý film, ale, ač smutný, je vlastně takový nemastný, neslaný. A ten podivný plakát s Klárou Issovou je přesně takový jako celý film: smutný, emocionální a sentimentální. (18.03.2012)

Nikdy jsem si nemyslela, že někdy půjdu do kina na dokument, byť by šlo o hraný dokument. Dnes jsem to udělala a nestačil mi jeden kapesník. Nebyla jsem jediná komu se koulely slzy po tváři. Pane Mináč, já Vám za tento dokument děkuju. Nicholase Wintona jsem dlouho rozebírala se svou babičkou. Od ní jsem se dozvěděla, že její sousedka je jedním ze zachráněných dětí. (05.02.2011)

Několik okamžiků ze začátku jsem pocítila lehký neklid, aby se tento dokumentární snímek nenesl v duchu diváckého hraní na city. Pak se příběh začal rozvíjet, kvést a sunout dopředu a já si uvědomila, že v případě skutků a odvahy Nicholase Wintona, je jakékoliv případné melodrama či patos rozhodně povoleno. Ve spoustě pasážích jsem měla co dělat, abych zadržela slzy. Nějak se mi při sledování nechtělo se poddávat emocím, tak jsem nakonec svou tvář udržela suchou, avšak oči jsem skoro měla v slzavém závoji. Je neuvěřitelné, že člověk, o jehož hrdinských činech by se možná svět nikdy nedozvěděl, inspiruje dodnes takovou spoustu lidí v odhodlání pomáhat druhým, co vše pro různé skupiny lidí a z různých oblastí dělají. Muž, jehož činy, teprve až s postupem času dokázaly ukázat svou moc. Vytvořily nová pouta, rodiny, spojily tisíce lidí. To, že o svých skutcích nikomu neřekl, snad je i skrýval, ukazuje, jak je Winton nebývale skromný a čestný člověk. On sebe sám nepovažuje za hrdinu, většina lidí ho však ano. Nejen proto, co dokázal, ale i proto, co tím pomohlo vytvořit do budoucna pro spousty lidí. Byla jsem dojata. O panu Wintonovi jsem již zhlédla dokument Síla lidskosti, ale tento film mě emocionálně zasáhl více. (17.03.2012)