Orbis Pictus

Dej som veľmi neočakával, ale predsa tam nejaký bol. Len nedával zmysel. Dorotka ako Terezka prechádza zvláštnou karikatúrou sveta, ponúka nám z neho nečakané obrazy a my ich máme lúštiť. Nerozlúštil som žiadny, pekne ich tu rozpísala jatamansi, takže nemusím spomínať ani jeden. Nvotová je hlavnou postavou nevýraznou a Emília mohla byť o niečo väčšia. Prečo väčšia, to je dosť ťažko vysvetliť. (12.01.2016)

Orbis Pictus. Schola Ludus. DonQuijotovský pikareskní román v obrazech o putování čisté duše po světě, o hledání ... hledání vlastních kořenů, které je snad lepší neznat, hledání vlastního já, jež nalézt je třeba, aby bylo možné vyrovnat se s vlastním údělem. Snové, groteskní, láskyplné, někdy i kruté, obrazy, vytvářející Labyrint Světa, aby se hlavní hrdinka mohla dobrat Ráje srdce. Zajímavý počin slovenské kinematografie a Dorotka Nvotová už od raného mládí ukazující slibný herecký potenciál. (11.11.2014)

Slovenská porevolučná filmová realita sa zmietala v neistote a hlbokom útlme. Každý z toho mála natočených filmov pokračoval v ťažkom žánri, divácky určite menej atraktívnym, a to bol tiež dôvod nižšieho záujmu. Šulíkov film sa opiera o umeleckú "realitu", civilnosť príbehu sa vytráca zvoleným žánrom. Má však svoju vnútornú silu, snaží sa do svojho poetického sveta vtláčať aj závažné témy. (13.03.2021)

Poetické putování jedné dívčiny s kloboukem na hlavě, po slovenské krajině, dle mapy ručně malované... Martin Šulík má dar a cit vést podobné příběhy, se všedními i nevšedními příhodami, protkané mezi tím humornými zastávkami, odkazy na slovenskou kulturu a pestrými střípky lidských osudů, v nichž se v tomto případě víckrát zrcadlí i cosi ze života v první dekádě nové (kapitalistické) epochy po roce 1989. Předchozí Zahrada mě místy fascinovala víc, ale i tady mě po celou dobu bavilo sledovat poetický děj v podobně osobité atmosféře, za účasti řádky legendárních herců, občas i v lehce muzikálním opojení (např. ve skvělém finále epizodky s dvojící Labuda – Turzonovová) a opět fantaskním finále... v němž se objeví Emília Vášaryová v hned dvounásobně překvapivé podobě, v jaké bych tuto za jiných okolností šarmantní dámu nečekal. Především jsem však byl v očekávání silnějšího, víc uzemňujícího závěru, který jsem s tímhle neotřelým povznesením se kamsi mimo realitu pocítil spíše jen částečně. Jinak ale hezké filmové putování (walk/road movie) podél kousku „mapy života“... [80%] (29.03.2024)

Nevím, co znamená plivnout na knoflík a schovat jej v krabičce. Nerozumím říkance na pisoárech. Hnusných a špinavých. Nechápu, proč má dívka k poměrně slušným šatům ty nemožné shrnuté béžové punčocháče. „Tu už vlaky nestoja.“ Zbytečná ST N C .Sled barvitých obrázku poplatných názvu filmu. Padající strom, splaz dřeva, zpěv v autě. Kankán na sudu, hořící oblečení, zakopaná žena. „Netancuj tolko, privoláš dážď.“ A prší, chčije a chčije, slovy pana Kemra. Obrázky pokračují. Boty ve skříni, spodní voda. „Býva sa tu dobře. Len žiť sa tu nedá.“ „Utopenec vraj prináša štiastie.“ Ty staré bavlněné punčocháče mne čím dál víc iritují. Dalším nepochopitelným zvyk sypat ženicha moukou. Chudák ženich, nejen kvůli té mouce. Gregorová je spolehlivě ordinérní v každé situaci. Chudáci, co ji nesli na ramenou. Samý chudák, doslova i obrazně. Film stojí a padá na Tereze Doroty Notové. Ale jde o skutečné stání a padání_ Skoro mi připadá troufalé nazvat film této kvality po Komenském. Odlehčením snad scény s Labudou a Turzonovovou. Labužník Satinský jasným bonbonkem. Nakonec i ta blbá říkanka měla svou pointu. Pro mne jako hudbymilovného diváka byly nejsilnějšími okamžiky scény s výraznou hudbou Solamente Naturali a pohostinsky dirigujícím Markem Štrynclem. Baroko, to je moje. (27.04.2009)