Sofie a ukradený poklad

Egon Tobiáš + Jaroslav Hanuš = dobrá kombinace. Zaujal mě už jejich první film 100+1 princezna. Jediný problém jejich filmů je, že to nejsou moc pohádky, ale protože jsou originální, vtipné a zajímavé, nemám problém jim to odpustit. Tohle je lehká detektivní komedie, ve které všechno funguje tak akorát. Líbily se mně exteriéry točené v anglickém parku, u potoka a na lesní cestě, spousta vymyšlených "místních specialit" (sklenička Sedmihorské, houbová jídla a vrhcáby) i interiéry a kostýmy. Zvlášť princezniny fialové šaty, které trochu připomínají styl přibližně z roku 1920 - tedy období, jehož móda se ve filmech moc nevidí. A také zápletka, ve které princ sice neobratně, ale o to upřímněji a poctivěji dokáže princezně, že stojí za pozornost. Jedna z mých oblíbených pohádek, kterou jsem viděla už asi desetkrát. (17.07.2012)

Výborně obsazená pohádka s detektivní, či spíš "detektivní", protože dospělí mají jasno hned z kraje, zápletkou, velkou dávkou humoru a příjemným, co příjemným, báječným, obsazením. Bratři Rašilové jako oslizlí bratři princové Bobo a Dodo (tady jen škoda, že děti tu narážku na blbouna nejapného asi nepoberou), na malíře přeškolený lupič Töpfer, příjemně rodově zdegenerovaný král Hrušínský a sympatická a příjemná princezna. Jediné, co se tak úplně nepovedlo, byl princ hlavní hrdina, na kterém bylo tak trochu špatně všechno, od špatného melíru, přes to třídenní strniště, které mu mělo dodávat mužnosti, zřejmě, a dodávalo mu ušmudlaného vzhledu, přes kostým, který vypadal jak z hromádek nebo nabídky Armády spásy. Ale zas to byl klaďas a sympaťák a já hodné laskavé chlapy ráda, ostatně, proto se taky koukám na pohádky, protože jinde prakticky nejsou; poslední kladný hrdina zemřel společně s posledním drakem. (02.07.2013)

Příjemná inovace v tom, že král nebydlí na honosném zámku, ale v jakési alpské horské chatě. Ze spousty pohádek vycházejí králové jako natvrdlíci, tady to ovšem Jan Hrušínský záměrně přehání až ke karikatuře sympaticky zdegenerovaného tydýta. Nemá to hlášky, nemá to ani pohádkové atributy, zato vtip a dokonce detektivní zápletku. K tomu bonusově vzácné setkání bratrů Rašilovových, kteří tu ovšem v kabátech vypadají jako parodie na estébáky:-) (11.11.2012)

Pohádka se pohybuje na pomezí vcelku dobré a tragicky zoufalé. Jsou zde prvky humorné, které mají způsobovat záchvaty smíchu, ale ono to nějak nefunguje. A proč? Protože princové mají půbosit směšně, ale otázkou je, zda to nefunguje, protože bratři Rašilové přehrávají nebo proto, že jsou napsané hrozné dialogy. Stejné je to s králem a hospodou, kde Vladimír Dlouhý jen vysedává a čeká, takže sledujeme časté záběry na hospodu, kde se vlastně nic neděje. A stejné je to s dějem. Je ještě vtipný nebo už totálně hloupý? Nedivím se, že jsou zde lidé, kteří budou tvrdit, že jim to přijde vtipné. Mě zase přijde, jako by si tvůrci mysleli, že jsou diváci blbci. A to včetně dětí. Dnešní děti jsou ale krutě jiné. (30.06.2020)

Tak, tahle pohádka je prosím moje nejoblíbenější z českých, krátkých, nízkorozpočtovek v neděli po obědě (ano, přestože to není adekvátní mému věku, v neděli po obědě se opravdu někdy dívám na pohádku). Proč vlastně? Nemám ani tušení, příběh je jako obvykle strašně prostoduchý a princezna si jako obvyvkle vezme toho největšího losera a jako obvykle žijí šťastně až do smrti, ale NĚCO mě zrovna u této pohádky neskutečně bavilo. (09.10.2013)