Premiéra

„Já už nejsem já... Někdo se tu za nás vydává!“  Takové přehoupnutí do vtipné komediální smršti v poslední dvacetiminutovce bych po víc než dvou hodinách totálně psycho dramatu rozhodně nečekal. Stejně tak, že se nakonec víckrát zasměji i díky přispění samotného pana režiséra v akci na jevišti... :) John Cassavetes natočil v Premiéře dost neotřelý snímek, který se točí kolem divadla, často se i odehrává na jevišti před živými diváky a také vyloženě evokuje divadelnou či televizní inscenaci, zároveň si však zachovává nezaměnitelný styl vycházející z nezávislé filmařiny a civilního herectví. Díky evokaci divadla pak Premiéře určitě snadněji odpustím i trochu neuvěřitelný happy-endový zvrat (na který tu upozorňuje více komentujících) z úplného dna v podobě deprese a fyzické nevolnosti až k improvizačnímu mistrovství. Byl jsem připraven na šíleně depresivní bizár, pravdou však je, že jsem zůstal od počátku přikován k sledování peripetií stárnoucí herečky a děj plný divadelních výstupů během početných zkoušek a představení mě napínal a často i fascinoval. Gena Rowlands v hlavní roli podala famózní výkon, kdy v postavě divadelní herečky prochází množstvím protichodných psychických stavů a zároveň se obratně pohybuje mezi hysterickým teatrálním afektem (v rámci postavy z jeviště funkčně přítomným) a krásně čistým civilním výkonem. Klobouk dolů. Cassavetesova Premiéra mi hodně sedla, ač v některých záběrech ve druhé polovině jsem se nevyhl pocitu nataženosti a asi bych očekával silnější závěr. [85%] (21.07.2023)

Nekorunovaný král americké nezávislé scény John Cassavetes dává nahlédnout do nitra persony stárnoucí divadelní herečky, jež nemusí bojovat s jakýmikoliv vnitřními démony, ale se sebou samotnou. A má to 144 minut, takže pokud nemáte předem pocit, že téma je něco pro vás, raději od Premiéry ruce pryč. [KVIFF 2022] (23.07.2022)

Nacházím hluboké uspokojení při pohledu na tekoucí vody, a tenhle film je právě tak přirozený, mnohotvárně, překvapivě meandrující, obestírající, naplňující, prorážející, zavlažující, v hlubinách skrývající a na površích průzračně prosvítající, perlivý a vtipně, sebejistě i milostně jiskřící... je plnokrevný, uzrálý, a v každičkém jednotlivém momentu niterně, esenciálně elegantní. Chci jen říct, že nemá smysl, abych vyzdvihovala všechny ty povšimnuté jednotlivosti, muselo by se jich vypočítat z každého záběru i plánu tolik, že by se znovu spojily v jednolitý, hluboce uspokojující tok, celistvý, svébytný vesmír výstavby, výpovědi a zjevení tohoto filmu o jevení, výstavbě a výpovědi. Amen. *** Matty měl s tím srovnáním pravdu. Tenhle snímek by se měl doporučit všem, kdo viděli Birdmana, ať už by se jim po té bolestivé šarádě podával jako zklidňující hojivý balzám, nebo jako látka zásadně rozšiřující vědomí, podle toho. *** Opravdu, přála jsem si dívat se ještě další hodinu, nebo i dál, jako do tekoucích vod. *~ (05.02.2015)

SPOILERY! Stárnoucí divadelní herečka má hrát stárnoucí postavu v divadelní hře a začne ji hrabat ze stáří. Což se projevuje tím, že se chová jak hysterka, chlastá, nereaguje, přehrává, válí se, hádá se a rve s duchem/svým mladším já. V normální realitě by ji vyhodili/nahradili/poslali na dovolenou, hra by se odložila a skončila na psychiatrii. V realitě tohohle filmu kolem ní všichni chodí po špičkách, snaží se jak můžou aby byla v pořádku a přes všechny průsery se zkouší dál na grand finále. V něm kdy herečka zlitá tak, že není schopná stát na nohách se po pár kafích zázračně vzpamatuje, změní tragickou hru na dementní frašku a všichni jsou šťastní, dokonce i autorka hry. Nikdo si ničeho nevšimne, nikomu nic nevadí. Prostě úmorná, divadelně nesnesitelná, od reality naprosto odtržená pičovina s nesnesitelnou Rowlandsovou a ještě natažená na 2,5 hodiny. Odpad dávám jen amatérským srágorám a tady asi nějaké to herectví bylo, ale Cassavetes se tímto řadí mezi mé nejneoblíbenější režiséry. (12.07.2023)

Předchozí Cassavetesův snímek Žena pod vlivem mě nadchl, emocionálně pohltil a filmařsky zaujal. A ač zde používá stejné filmařské postupy a jako triumf zde má opět Genu Rowlandsovou, tak mám pocity přesně odlišné, vlastně mám jediný pocit ...znechucení. Tak zdrcujícím způsobem natočený pád na absolutní morální a existenční dno, jsem v ženském podání, ještě neviděl. Bohužel problémy Myrtle byly tak povrchní a navíc utápěné v litrech alkoholu, že jediné, co jsem k ní dokázal cítit, byla touha, šlápnout jí do úsměvu. Filmy, kde hlavní roli hraje chlast a ožralé postavy mě všeobeně odpuzují a v mém případě se neslučují se sledovatelností. Navíc mi vadila finální část, kde totálně zbořená hrdinka, při heroickém návratu do divadla, nejprve lezla po čtyřech a nebyla schopná se ani posadit. Kde ji v úvodním dějství její herecký kolega nosil na jevišti v náručí, aby následně po prolití kávou, v dějství následujím pobíhala na jevišti jak laňka a improvizační dialogy zvládala zcela bez narušení hlasového projevu a to předtím byla schopna ze sebe vysoukat sotva dvě slabiky. Patrně jsem však inteligenčně na úrovni nahnilého pomeranče a nemám pochopení pro silný psychologický náboj snímku. Opakovanou projekci bych nepřežil a rozhazovat hvězdami, jen kvůli tomu, že je to Cassavetes, nehodlám. Brzy se však opět sejdeme, Johne. Vaše filmy rozhodně nevzdávám. (06.04.2014)