Premiéra

mnohovrstevnatý obraz zrání jedné herečky. Zrání? Je neštastnou náhodou zahynuvší fanynka obrazem destrukce, kterou Myrtle musí překonat nebo je to taky tak trochu obraz jejího mládí, se kterým už se nezbytně musí rozloučit? Vyhrává likvidací tohoto obrazu nebo prohrává? Jedinou výhradu bych měla ke konci. Dost pochybuji, že herečka ožralá tak, že sotva zvládá chodit, by se během několika minut a kafí dostala do takového stavu, že ke konci hry už nonšalantně popochází a smysluplně improvizuje. Navíc navzdory pozdnímu příchodu v takovém stavu a navzdory tomu, že z té hry udělá něco úplně jiného, než autorka napsala a než celou dobu zkoušeli, jí nikdo neřekne jedinou výhradu a na konci všichni slaví, jako kdyby proběhla úplně normální premiéra. (15.08.2015)

Velmi silný, pomalu vyprávěný příběh jedné životní krize, kde díky stylu vyprávění má divák postupem času dojem, jak by se psychycky rozkládal spolu s hlavní předatavitelkou (mimochodem,perfektně odehranou). "Divadelní" scény jsou do jedné fascinující a když režisér donutí doklopítat herečku (opilou jako nikdy předtím) na scénu, kde jí nic netušící obecenstvo přivítá potleskem, tak každému divákovi, kterému ještě zbyla nějaká sebeúcta prostě musí spadnou čelist. (07.07.2004)

Předchozí Cassavetesův snímek Žena pod vlivem mě nadchl, emocionálně pohltil a filmařsky zaujal. A ač zde používá stejné filmařské postupy a jako triumf zde má opět Genu Rowlandsovou, tak mám pocity přesně odlišné, vlastně mám jediný pocit ...znechucení. Tak zdrcujícím způsobem natočený pád na absolutní morální a existenční dno, jsem v ženském podání, ještě neviděl. Bohužel problémy Myrtle byly tak povrchní a navíc utápěné v litrech alkoholu, že jediné, co jsem k ní dokázal cítit, byla touha, šlápnout jí do úsměvu. Filmy, kde hlavní roli hraje chlast a ožralé postavy mě všeobeně odpuzují a v mém případě se neslučují se sledovatelností. Navíc mi vadila finální část, kde totálně zbořená hrdinka, při heroickém návratu do divadla, nejprve lezla po čtyřech a nebyla schopná se ani posadit. Kde ji v úvodním dějství její herecký kolega nosil na jevišti v náručí, aby následně po prolití kávou, v dějství následujím pobíhala na jevišti jak laňka a improvizační dialogy zvládala zcela bez narušení hlasového projevu a to předtím byla schopna ze sebe vysoukat sotva dvě slabiky. Patrně jsem však inteligenčně na úrovni nahnilého pomeranče a nemám pochopení pro silný psychologický náboj snímku. Opakovanou projekci bych nepřežil a rozhazovat hvězdami, jen kvůli tomu, že je to Cassavetes, nehodlám. Brzy se však opět sejdeme, Johne. Vaše filmy rozhodně nevzdávám. (06.04.2014)

Nekorunovaný král americké nezávislé scény John Cassavetes dává nahlédnout do nitra persony stárnoucí divadelní herečky, jež nemusí bojovat s jakýmikoliv vnitřními démony, ale se sebou samotnou. A má to 144 minut, takže pokud nemáte předem pocit, že téma je něco pro vás, raději od Premiéry ruce pryč. [KVIFF 2022] (23.07.2022)

Nacházím hluboké uspokojení při pohledu na tekoucí vody, a tenhle film je právě tak přirozený, mnohotvárně, překvapivě meandrující, obestírající, naplňující, prorážející, zavlažující, v hlubinách skrývající a na površích průzračně prosvítající, perlivý a vtipně, sebejistě i milostně jiskřící... je plnokrevný, uzrálý, a v každičkém jednotlivém momentu niterně, esenciálně elegantní. Chci jen říct, že nemá smysl, abych vyzdvihovala všechny ty povšimnuté jednotlivosti, muselo by se jich vypočítat z každého záběru i plánu tolik, že by se znovu spojily v jednolitý, hluboce uspokojující tok, celistvý, svébytný vesmír výstavby, výpovědi a zjevení tohoto filmu o jevení, výstavbě a výpovědi. Amen. *** Matty měl s tím srovnáním pravdu. Tenhle snímek by se měl doporučit všem, kdo viděli Birdmana, ať už by se jim po té bolestivé šarádě podával jako zklidňující hojivý balzám, nebo jako látka zásadně rozšiřující vědomí, podle toho. *** Opravdu, přála jsem si dívat se ještě další hodinu, nebo i dál, jako do tekoucích vod. *~ (05.02.2015)