Max a maxipříšerky

Za českým zhovadile infantilním názvem "Max a maxipříšerky" se skrývá grandiózní filmové zpracování obrázkové knížky "Tam, kde žijí divočiny" od Maurice Sendaka, která bývá řazena mezi klasická díla anglofonní literatury pro děti. Zatímco mezinárodně proslulejší Milneho "Medvídek Pú" je založen na postavě vnějšího dospělého vypravěče, který Kryštůfkovi Robinovi vypráví příběhy, v nichž jeho hračky a zvířátka z okolí nabývají vyhraněné osobnosti, Sendak přináší přímý vhled do dětské mysli a fantazie. Ten nemá podobu barvičkami hýřící imbecility, kterou si pod spojením dětství a fantazie představují mnozí autoři knih či filmů pro děti, nýbrž ukazuje i vlastnosti dětí, které v jiných dílech z důvodu idealizace zpravidla chybí – nezvladatelnost, rozmarnost, trucovitost, sebestřednost a potřebu neustálé pozornosti druhých či přísunu nových podnětů k zabavení. Filmová adaptace režírovaná Spikem Jonzem musela dvacetisedmistránkovou předlohu nějak rozšířit, aby vydala na celovečerní film. Přiklonila se proto k výraznější profilaci postav ve světě fantazie podobné příběhům "Medvídka Pú". Sendakovo vyprávění o malém chlapci, který po roztržce s matkou uteče do fantazijního světa, kde se stává králem hrozivých divokých stvoření, ukazovalo fantazii čistě jako prostor doslova podmaněný rozmarům hrdiny. Joneze a spoluscenárista Dave Eggers dodali původně bezejmenným stvořením výrazně odstíněné individuality, které zrcadlí různé části chlapcovy vlastní osobnosti či postoje lidí z jeho okolí. Paradoxně se tak prostor, kam hrdina utekl před okolním světem, stává místem, kde je konfrontován sám se sebou a tím, jak se chová k druhými či jak oni přistupují k němu. Film tak do původního vyprávění o dětství nenásilně vnáší prvky dospívání, coby životní fáze, kdy si člověk začíná uvědomovat, že je součástí společnosti, v níž má nějakou pozici a musí své chování podřizovat vztahům s dalšími lidmi. Díky tomu nevznikla další naivní „oslava dětské fantazie“, nýbrž výstižný pohled na dětství, které stejně jako zdejší divočiny v sobě skrývá přítulnost, hrozivost, veselí, úzkost, tvořivou radost i požitkářskou ničivost. (04.05.2014)

Arthur mezi prcky, Max mezi obry. Tentokrát se přikláním k názoru "co je malé, to je hezké". V Arthurovi o něco šlo, tady nejde o nic, jen o pláž, na kterou se Max přihnal s drzostí DiCapria, aby jí za pomoci úchyláků v kostýmech zdevastoval. Jakmile zmizeli z obrazovky Keenerka a sníh, roztál i můj zájem o film. (01.02.2015)

Je to zvláštní, ale nejvíc se mi líbil začátek z reálného světa. Byla to příprava na svět fantazie, do kterého Max uteče z přítomnosti, ze které má strach a já jsem se těšila na bytosti, které tenhle svět zalidní a na příběh, který tam zažije. Ale takhle podle mě děti nesní. Do takové říše bych já jako dítě ( a že jsem taky snila a vymýšlela si ledacos) rozhodně nechtěla ani na minutu. S přivřením všech očí tři hvězdičky. (04.06.2010)

Někteří režiséři by filmy pro děti točit neměli a Spike Jonze je jedním z nich. Jeho osobitý rukopis se totiž do tohoto žánru vůbec nehodí. Příšerky jsou sice fajn a jsou opravdu skvěle animovaný, ale jinak to opravdu moc velká nuda o ničem. Příběh je téměř nulový, hlavní hrdina nesympatický a moralitky taky zabolí. Celý to nedává vůbec smysl a logických lapsů byste našli několik. Průser ale je, že se to nebude líbit ani těm dětem, kterým je to určené. Ty u toho usnou a ostatní se budou bouchat hlavou o stůl nad promarněným potenciálem 30% (21.03.2010)

Freude, Freude, vždycky na tě dojde... Knižní předloha Maurice Sendaka je, zjednodušeně řečeno, o tom, že "děti jsou děti" (a tak zlobí, ale jejich rodiče jim to odpustí); upoutávka na filmovou verzi slibovala oslavu dětské hravosti a fantazie, příjemný regres především pro melancholické diváky. Výsledná filmová verze ale není o neposedném dovádění a neoslavuje fantazii, nýbrž divočení slouží k socializaci hlavního hrdiny (jeho dospívání, odpoutání se od matky a závislosti na ní, zbavení se oidipovského komplexu) a dětská představivost není oslavována, ale ukázána jako únik před skutečným světem, s kterým je třeba se vyrovnat. Spíš než o adaptaci populární knížky pro děti a film pro celou rodinu se jedná o další autorský film Spikea Jonze, který se po V KŮŽI JOHNA MALKOVICHE a ADAPTACI opětovně vydává do mysli ústředního představitele, s nímž není snadné se pro jeho charakterové vlastnosti identifikovat, a v závěru si drze dovolí inscenovat scénu tak, že podvrátí smysl předtím viděného, resp. umožňuje vícero výkladů. (Jsou tradiční rodinné hodnoty potvrzeny, když neuslyšíme "povinný" dialog ve stylu omluva-odpuštění-porozumění? A pokud jsou potvrzeny, dospěl Max, jak postupně ukazovala předchozí hodina a půl?) Proč ale pořád po umění chtít, abychom se klasicky identifikovali s postavou (když je vykreslena tak, že to slouží ústřednímu tématu dospívání a chová se jako každý, i když hyperaktivnější kluk toho věku), předkládané bylo snadno čitelné a u filmu tvářícího se, že je pro celou rodinu, aby obsahoval výchovné poselství? 10/10 P.S. Soundtrack Karen O. a Cartera Burwella je výborný i na samostatný poslech, ale jinak neoddělitelný od filmu, kde jednotlivé skladby slouží k vyjádření pocitů hlavního hrdiny a rytmizaci dění. P.P.S. Docela by mě zajímalo, na základě čeho si ostatní odvozují, že byl Max sobecký a rozmezlený spratek. WTWTA ho naopak ukazuje jako osamělého kluka, kterému matka nevěnuje dostatek pozornosti, sestra je ve věku, kdy má na starost jiné věci než svého mladšího bráchu a navíc mu chybí silná otcovská figura, s jejíž absencí se během celé stopáže vyrovnává. Na rozdíl od knihy, ve které Max nemá motivaci, snímek ukazuje, proč se chová tak, jak se chová. (28.12.2009)