Max a maxipříšerky

Odsoudit tenhle snímek kvůli vřeštícímu dítěti je ještě pitomější, než z něj dělat výjimečné dílo, Marigolde. ___ Na vlnách emoční lability a schizofrenní symboliky je dětské pískoviště až příliš doslovně orámováno realitou. Tak nápaditý snímek a tak neoriginální a doslovný rastr! Kouzelné vyprávěcí prostředky, kdy každá postava, kusý dialog, obraz a scénka interpretuje vnímání a myšlenkové pochody malého kluka s bujnou fantasií, chvilkama působí jako whattodo list, který si systematicky autor odškrtává. Což je obrovská škoda, protože úžasné nápady a vizuální (i dialogová) komunikace mezi realitou a jejím pojetím ve světě za Maxovýma očima velice potěší. Chvilkama snad i nostalgicky zahřeje. Stále rozmýšlím 4*. (22.10.2012)

Za českým zhovadile infantilním názvem "Max a maxipříšerky" se skrývá grandiózní filmové zpracování obrázkové knížky "Tam, kde žijí divočiny" od Maurice Sendaka, která bývá řazena mezi klasická díla anglofonní literatury pro děti. Zatímco mezinárodně proslulejší Milneho "Medvídek Pú" je založen na postavě vnějšího dospělého vypravěče, který Kryštůfkovi Robinovi vypráví příběhy, v nichž jeho hračky a zvířátka z okolí nabývají vyhraněné osobnosti, Sendak přináší přímý vhled do dětské mysli a fantazie. Ten nemá podobu barvičkami hýřící imbecility, kterou si pod spojením dětství a fantazie představují mnozí autoři knih či filmů pro děti, nýbrž ukazuje i vlastnosti dětí, které v jiných dílech z důvodu idealizace zpravidla chybí – nezvladatelnost, rozmarnost, trucovitost, sebestřednost a potřebu neustálé pozornosti druhých či přísunu nových podnětů k zabavení. Filmová adaptace režírovaná Spikem Jonzem musela dvacetisedmistránkovou předlohu nějak rozšířit, aby vydala na celovečerní film. Přiklonila se proto k výraznější profilaci postav ve světě fantazie podobné příběhům "Medvídka Pú". Sendakovo vyprávění o malém chlapci, který po roztržce s matkou uteče do fantazijního světa, kde se stává králem hrozivých divokých stvoření, ukazovalo fantazii čistě jako prostor doslova podmaněný rozmarům hrdiny. Joneze a spoluscenárista Dave Eggers dodali původně bezejmenným stvořením výrazně odstíněné individuality, které zrcadlí různé části chlapcovy vlastní osobnosti či postoje lidí z jeho okolí. Paradoxně se tak prostor, kam hrdina utekl před okolním světem, stává místem, kde je konfrontován sám se sebou a tím, jak se chová k druhými či jak oni přistupují k němu. Film tak do původního vyprávění o dětství nenásilně vnáší prvky dospívání, coby životní fáze, kdy si člověk začíná uvědomovat, že je součástí společnosti, v níž má nějakou pozici a musí své chování podřizovat vztahům s dalšími lidmi. Díky tomu nevznikla další naivní „oslava dětské fantazie“, nýbrž výstižný pohled na dětství, které stejně jako zdejší divočiny v sobě skrývá přítulnost, hrozivost, veselí, úzkost, tvořivou radost i požitkářskou ničivost. (04.05.2014)

Hlavní hrdina Max je obrazem dětské duše, která na rozdíl od dospělých nezatěžuje svou mysl „dospěláckou“ logikou (viz. příběh pro matku, Maxův popis pevnosti,…), neobtěžuje se hledět tak daleko, aby viděla možné následky svých činů a jedná impulsivně (konflikt s matkou). Fantastický a nespoutaný svět, do kterého uteče před realitou rozvrácené rodiny, ve které postrádá otce, je pak obýván „maxipříšerami“, jejíchž soužití je zase vyobrazením toho, jak by vypadalo společenské uskupení vedené dětskou myslí – jejich vztahy jsou dětsky naivní, křehké, řeší se, kdo se „kamarádíčkuje“ s kým, kdo komu šlápl na hlavu a jestli to udělal schválně a maxipříšery navíc Maxovi jeho od reality odpoutaným příběhům jednoduše věří, neboť se neobtěžují zatěžovat dospěláckou logikou. V tomto filmu jsou navíc naprosto skvěle vyobrazena podstata „dětského hraní“, kdy může každá nespoutaná zábava díky dětské lehkomyslnosti sklouznout k tragédii, zranění nebo rozepři. Proto mají v tomto světě své pevné místo destrukční činnosti (ničení lesa a s ním spojená dětská radost z destrukce), nebezpečně vyhlížející hry (doslova explozivní vybíjená) a impulzivní roztržky („Já ho sežeru!“). Určitě si také pamatujete momenty z dětství, kdy jste se při nějaké zábavě nechali natolik unést, až to někomu ublížilo a pocit zábavné euforie najednou vystřídala lítost, strach a tíha zodpovědnosti. Ve Where The Wild Things Are jsou takovéto situace vyobrazeny vskutku bravurně. ____ Z audiovizuálního hlediska je tento film nemálo hravý, oplývá mile rozverným indie soundtrackem a z vizuálního hlediska nezapře svého auteura (opravdu auteura – režiséra Jonzeho, nikoliv autora, který napsal předlohu). Spike Jonze do svého nového filmu protlačil velké množství jemu vlastní osobité poetiky, která je blízká například i Michelu Gondrym a tentokrát měl navíc k dispozici skvěle designované příšery, které nevznikly jako CGI (díkybohu!), ale o vše se postarala stará dobrá animatronika a musím říct, že výsledek je přímo dech beroucí – příšery do svého prostředí zapadají, působí realisticky a jejich mimický projev by se snad dal nazvat i hereckým výkonem. ___ Spike Jonze natočil film, který si snadno můžete splést s poněkud osobitější pohádkou, ve skutečnosti se ale o žádnou pohádku nejedná – Where The Wild Things Are je především filmem pro dospělé, kteří už zapomněli, jaké to je být dítětem a jestli někdo dokázal dokonale pochopit dětskou „duši“, je to právě Jonze. A ten vám to rád připomene skrze nespoutaný svět fantazie, který možná může působit vůči dětským divákům amorálně, pravda ale je, že děti prostě bývají kruté, nezodpovědné a tento film jim místo toho, aby ukázal správný ideál, ukáže zrcadlo jich samotných. (10.02.2010)

Vizuálne krásny príbeh. Bohužiaľ všetko to vyznieva do stratena. Max je síce uvrešťaný a neschopný chalan ale má peknú predstavivosť. A Wild Things sú úžasný. Ich vzájomný stret, ale funguje ako jedna veľká hra v ktorej sa skrývajú dôležité ľudské emócie ako láska a osamelosť. Ale toto sa nerieši. Max je predsa len malý a nedokáže poriadne uchopiť problém a Wild Things ako keby tieto veci riešiť nedokázali. Pobehovanie v lese, stavba hradu, alebo guľovačka s hlinou sú zábavné a nadupané, ale nemá to žiadnu dramatickú ani vyhrotenú situáciu. A koniec len potvrdzuje to, čo som si začal myslieť od polovice filmu. Že aj keby Max neutiekol z domu, nič by sa nestalo. Zmenou totiž neprešiel. Stále bol ten istý chlapec bez nadhľadu, ktorý potrebuje aby sa okolo neho točil celý svet. Max Records mi inak pripomína chlapčenskú verziu Ellen Page. Pre mňa príjemný filmík, ktoré mu ale chýba to najpodstatnejšie a to.. duša. (05.02.2014)

I když je toho hodně co se mi na Where The Wild Things Are líbilo, přeci jen byl tento film ve výsledku spíše zklamáním. Chybí mu totiž to nejdůležitější, a to sdělení. Maxův snový svět je krásný, příšeráci jsou roztomilí a když si spolu všichni hrají je to vážně legrace. Naopak, když se hádají je film děsivý a smutný. Jenomže to vše vypadá jako nesouvislý slepenec více či méně povedených scén, avšak zcela chybí pojivo ve smyslu vývoje a následné katarze hlavního hrdiny. Jestli původní kniha vypráví o tom jak se chlapci po vyvztekání začne stýskat, až se rozhodne vrátit domů k mamince, tak z filmu nic takového divák nepochopí. A to je škoda, protože vizuálně i hudebně je film krásný a místy i zábavný. (16.08.2011)