Krise

Velmi unikátní dobový černobílý dokument o situaci ve Střední Evropě a Československu v roce 1938 (podtitul slibující film o nacismu není úplně přesný). Jeho unikátnost spočívá v tom, že ho natočili Američané a jde tak o pohled zvenčí, tedy v mnoha ohledech objektivnější a méně zkreslený, než kdyby byl původu tuzemského či centrálně evropského (byť ho jeho tvůrci natáčeli coby očití svědkové událostí u nás). Spojené státy americké a meziválečnou Benešovu republiku navíc spojovala i postava dokumentaristy českého původu Alexandera Hackenschmieda i další nezanedbatelný fakt - a to okolnost, že Československo té doby bylo jediným skutečně demokratickým státem Střední Evropy! Američtí dokumentaristé mapují příčiny vedoucí k mnichovské konferenci uvnitř naší republiky - nezanedbatelný fakt, totiž počet sudetských Němců na našem území (3 a půl milionu, z toho okolo milionu antifašistů), jako temné a tíživé dědictví vzniku samostatného Československa, kdy naše delegace na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 v čele s Benešem záměrně snižovala počet Němců na našem území žijících (navíc dále manipulovala se smyšlenkou, že zde žije jeden národ - československý) a o pár měsíců později už v samostatné republice sudetské snahy o odtržení násilně potlačila vláda československou armádou vyslanou do pohraničí (analogicky postupovala i v případě maďarské menšiny na Slovensku). Jak vyznívá Československo vnímané očima očitého amerického pozorovatele? Je to Československo hrdé a silné, Československo jako bašta demokracie, spoléhající na svou armádu i bilaterární smlouvy s Francií a Ruskem (geniální metafory Osvobozeného divadla; Voskovec s Werichem měli vůbec podle dokumentu v Československu výsadní postavení...), Československo jako jeden z ekonomicky nejvyspělejších států tehdejšího světa, Československo jako jediná středoevropská země bez cenzury, přijímající ve velkém uprchlíky před nacistickou zvůlí, Československo jako logická oběť německého imperialismu (zjevného již od dob Bismarckových), v závěru Československo smutné a zlomené... Už jenom pro tu historickou sebereflexi je dobré (a příjemné) to vidět... (02.10.2008)

V létě roku 1938 přijel do Československa americký producent a režisér Herbert Kline, aby prostřednictvím dokumentárního filmu vydal svědectví o tehdejší krizové situaci v Evropě. Bylo to v době, kdy vrcholilo henleinovské násilí a kdy anglický vyjednávač lord Runciman měl přinést objektivní zprávu mezi Čechy a Němci, obývajícími historické území našeho státu. Výsledek oficiální mise byl pochybný. Jak později napsal prezident Beneš, česká strana poznala, "že na misi lorda Runcimana působí - přesto, že mohla již znáti i Berlín i Henleina a jeho pangermánské druhy - více argumenty Berlína, Sudetendeutsche Partei a německé propagandy než všechna dobrá vůle československé vlády a prezidenta." Proti zkreslujícím oficiálním argumentům měl právě film vydat pravdivé svědectví o situaci. Že tak mohl činit pouze příslušník jiného národa než onoho ohroženého, je pochopitelné. První svědectví vydala už skupina Američanů z filmového časopisu March of Time, který vznikl při významném koncernu Harryho Luceho, vydávajícího známé týdeníky Time a Life. Reportáž, kterou natočil Louis de Rochemont, šéf zmíněného filmového časopisu, byla uvedena v době vrcholící mnichovské krize a informovala americké návštěvníky kin o skutečných důvodech této krize. Mnohem obsáhlejší a úplnější svědectví poskytoval ovšem dokument Herberta Klina, nazvaný stručně THE CRISIS. Byl rozsáhlejší (jednalo se o celovečerní snímek) a navíc se na jeho výrobě podíleli i čeští filmaři. Herbert Kline se tehdy spojil se skupinou pracovníků z filmové sekce Baťových závodů ve Zlíně a získal také vynikajícího spolupracovníka v kameramanovi Alexandru Hackenschmiedovi. Štáb vedený Klinem cestoval v oněch krizových dnech několik měsíců po Československu a sbíral průkazný dokumentární materiál. Podařilo se mu zachytit situaci v pohraničí a zveřejnit protistátní akce henleinovců, jasně směřující k jedinému cíli, jímž byl rozvrat republiky. Navíc pak začlenil Kline do svého svědectví různé archivní šoty z tehdejších filmových týdeníků, přesvědčivě dokumentující marnou snahu o vyrovnání s Němci, kteří o jakékoli vyrovnání tehdy už nestáli, protože jednali pod přímými rozkazy Adolfa Hitlera. Působivé byly i jevištní výstupy z Osvobozeného divadla ze hry Těžká Barbora, zejména pak zaktualizovaná píseň dvojice V a W David a Goliáš a optimistické poselství písně Proti větru. Všechen cenný materiál se podařilo zachránit před nacisty a odvézt do zahraničí, kde potom kameraman Hackenschmied z něho sestříhal definitivní verzi snímku The Crisis, který přinášel západnímu světu výmluvnou, tehdy ovšem už marnou varovnou výpověď o skutečné podobě mnichovské krize. (02.11.2008)

I když historie byla přeci jen o něco složitější a pro Československo zdaleka ne tak romantizující, nabízí tento americký dobový dokument jedinečný pohled na předválečnou republiku. Zdaleka nejcennější části jsou podle mě ty, vypovídající o staletém soužití Čechů a Němců a rozpolcení německého obyvatelstva v samotných Sudetech. Tyto kapitoly byly po dlouhá desetiletí tabu a pro mnohé dodnes spíš trpěnou součástí našich dějin. (23.02.2011)

Krize z roku 1939 je mimořádným dokumentárním počinem, který výstižně charakterizuje dobovou atmosféru a události související se zánikem První republiky. Jedná se o jednoznačný apel proti pasivitě při rozpínavosti Třetí říše a konstatování principielního pochybení při uzavření Mnichovské dohody. Dokument se zaměřuje primárně na Československo-Německou politiku v kontextu mezinárodního významu. Krize byla ale ještě o dost vážnější. Na Československo byl vyvíjen tlak i z Polska, které si nárokovalo Těšínsko, z Horthyho Maďarska, které si nárokovalo jižní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Dále tu byly separatistické tlaky fašistické Hlinkovi slovenské ľudové strany, které následně vedly k odtržení Slovenska. Ve filmu chybí i taškařice, která byla s Československem sehrána prostřednictvím lorda Runcimana. Chápu, že dokument se nemohl zabývat všemi těmito aspekty. Hlavní pozitivum dokumentu je zaměření na obyčejné lidi, čímž je dobová atmosféra velmi věrná. Politická satira Voskovce a Wericha dokáže dojmout a pobavit i dnes. Zrada západních spojenců na Československu je neodpustitelná. Nejde jen o zradu státu, ale i o zradu snů a ideálů lidí, kteří tu 20 let něco budovali. Masaryk pravil. „Československo potřebuje 50 let klidného vývoje.“ Dostalo se mu jen 20. Kontinuita vývoje byla přerušena a již nikdy nebyla obnovena. Sen o čechoslovakismu Masaryka, Štefánika, Beneše a celé První republiky odešel náhle jako dětství našich babiček a dědečků. Obsah tohoto dokumentu by měl každý z nás znát. Bohužel to nebývá pravidlem. Mladá generace v poslední době vnímá češství často jen při vítězství na MS v ledním hokeji. Možná by se mělo na školách trochu ubrat pazourků a přidat věcí spojených s historií české státnosti. (22.11.2010)

(Polo)zapomenutý dokumentární poklad! Spousta naprosto unikátních záběrů z Československa z doby těsně před a po Mnichovu. Komentář je samozřejmě lehce tendenční až blahosklonný k naší tehdejší republice, ale je to pochopitelné (vzhledem k době vzniku a očekávání věcí příštích) a jejich neskrývané sympatie k Čechoslovákům svým způsobem snad až povznášející - dobře to ukazuje, jak bylo Československo vnímané ve zbytku demokratického světa a kam jsme to od té doby dopracovali, škoda mluvit... Potěší i neformální záběry slavného dua V+W a hudba od třetího do jejich party - Jaroslava Ježka. Zatím jsem neviděl žadný jiný dokument, který by věrohodnějí a barvitěji (sic!) přibližoval napjatou a vyhrocenou atmosféru v předvečer 2. světové války a pro každého, koho soudobé dějiny zajímají, by mělo být zhlédnutí povinností. (11.03.2013)