In nomine Patris

Silný příběh trochu snižují odbočující linie - partnerské pletky filmařů a prozření režiséra (Jiřího Laggmajera), který ví, na čí straně barikády stojí. I když z hlediska plynulosti děje je scénář vystavěn velice umně a prakticky všechny postavy mají stejně důležitou roli - zajímavými postavami jsou oba četníci, nebo sedlák, který vysvětluje svou teorii "Ve jménu otce". Číhošťský zázrak by si zasloužil filmové zpracování. (13.02.2012)

Arnolec je od mého bydliště (Veselíčko) asi dvacet kilometrů, přes kopec. Tam narodil se farář Toufar, a tam stojí po šest století  mohutný kamenný kříž (pravděpodobně největší na Vysočině), nelze ho minout, symbolicky ovládá celý kraj. Nyní jej můžeme považovat i za jeho náhrobní kámen. Fotka (nalevo) se "zavěšeným Kristem" na vnitřní zdi areálu kostela v Obyčtově pochází ze stejného výletu, ostatně jezdím tudy na kole každý rok. Kdo vidí nějakou souvislost, vidí víc než já, protože já ji jen tuším. Každopádně tento kraj žil a žije z katolické tradice, přestože "Děti čistého živého" a "Bratři z Jednoty" se kdysi potloukali docela blízko. Vypadá to, jako bych vůbec nemluvil o filmu, a bohužel je tomu tak. Zde si kladu otázku, která se mi zdá západnější než existence tohoto filmu nebo filmů podobného druhu, kterým se nesmyslně říká polo-dokumentární, které jsou však "in mente" (transformovány přes rozum) víc než dokumentární, až po identifikační rovnici Josef Toufar je nebo byl Viktor Preiss. Dá se sice přijmout mínění, že se právě zde jedná o zobecnění případu: Co se s tomu (všem), kteří nepřitakají zlovůli moci, může stát či stane. Přílišná obrazová explicita sice zdánlivě imaginaci rozvíjí, ale zároveň ji podvazuje. Pravdě se dá přibližovat (všemi smysly včetně myšlení), nikdy ji není možno uchopit jednorázovým vizuálním zážitkem. (13.06.2023)

Připadlo mi to trošku jako film natočený na zakázku (o dokumentu natočeném na zakázku). Vůbec tím ovšem nechci snížit hodnotu výpovědi o zvěrstvech páchaných na odpůrcích tehdejšího režimu ! Ten potenciál vlastního příběhu byl ovšem větší a s hereckým obsazením uvedeným v titulkách sliboval intenzivnější zážitek.... taky si nedovedu vysvětlit tolik dobrých herců v tak bezvýznamných rolích (Hrušínský, Táborský....). Shrnuto: bylo to dobré, ale já čekal druhé "PF77" - ovšem to by asi musel režírovat někdo jiný... 70% (15.11.2004)

Od uměleckého dokumentu - a tím tento film je - nelze čekat víc než od uměleckého dokumentu. Vždy jsou dvě možnosti: natočit ho dobře nebo špatně. Ambici točit špatně režisér Polišenský viditelně postrádá. Mj. špičkovým hereckým obsazením, které zvolil. Je to nepopiratelný zločin režimu té doby. Jeden z mnoha. Bohužel. (29.10.2021)

Období totality padesátých let, utápějící se v nelidském marasmu stalinských represí a čistek, doléhalo asi nejtvrději na představitele církve, kteří jen těžko odolávali vzrůstajícím útokům ze strany bezpečnostních orgánů Ministerstva vnitra. Tragické události spojené s tzv. čihošťským zázrakem patří k nejhrůznějším okamžikům své doby a naší národní historie vůbec; případ faráře Toufara však dokládá pouze jednu variantu z několika stovek dalších a možná brutálněji vedených vražd. Rok 1950 pak můžeme považovat za obzvláště trýznivý, neboť krátce po čihošťské tragédii se v Praze konal zmanipulovaný soudní proces se skupinou dr. Milady Horákové, zakončený dodnes šokujícími rozsudky smrti. Scénárista Jan Drbohlav vytvořil na základě skutečných reálií působivou rekonstrukci, která se nesnaží hledat odpověď na zobrazované události, ale naopak diváka jakoby pouze provází celou tragédií a nabízí možná vysvětlení nebo doplnění. Ani fiktivní linie kolem filmového režiséra není nezajímavá, postupem času se dokonce stává hlavním průsečíkem příběhu a my sledujeme vnitřní zápas zprvu floutkovského alibisty, marně vzdorujícího vystavenému nátlaku a předem jasnému závěru. Herecky filmu dominuje vedle vnitřně ztlumeného Viktora Preisse, který Toufara pojal jako nicnechápající oběť, pevnou ve svém přesvědčení i v nejkrutějších okamžicích brutálních výslechů, Jiří Langmajer v zajímavě odstíněné roli tápajícího režiséra, jež během natáčení odhaluje pozadí celé kauzy. O něco méně se daří Kláře Issové, naopak vynikající drobnokresbu výčitkami stíhaného venkovského policisty tu předvedl Ladislav Potměšil, výborně podaná je i postava hraná Michalem Pavlatou. Škoda, že samotný příběh je přehlcen ještě tuctem dalších, zhola zbytečných figurek, které nemají v ději pražádný význam (Munzarová, Hrušínský, Oliva, Lucie Vondráčková). V celkovém pohledu je In nomine patris mimořádně velkorysý projekt současné veřejnoprávní televizní tvorby, splácející dluh nejen obětem komunistických zločinů, ale především polistopadové společnosti, jež by na své hrdiny neměla zapomínat. Namísto přímočarých obvinění i figur se setkáváme s postavami, které nejsou jednoznačné, procházejí vnitřním vývojem. Nechtěly ublížit, ale přesto se podílely na rozběsněných hrůzách. Tak, jako v budoucnu ještě mnohokrát. (11.09.2010)