In nomine Patris

Období totality padesátých let, utápějící se v nelidském marasmu stalinských represí a čistek, doléhalo asi nejtvrději na představitele církve, kteří jen těžko odolávali vzrůstajícím útokům ze strany bezpečnostních orgánů Ministerstva vnitra. Tragické události spojené s tzv. čihošťským zázrakem patří k nejhrůznějším okamžikům své doby a naší národní historie vůbec; případ faráře Toufara však dokládá pouze jednu variantu z několika stovek dalších a možná brutálněji vedených vražd. Rok 1950 pak můžeme považovat za obzvláště trýznivý, neboť krátce po čihošťské tragédii se v Praze konal zmanipulovaný soudní proces se skupinou dr. Milady Horákové, zakončený dodnes šokujícími rozsudky smrti. Scénárista Jan Drbohlav vytvořil na základě skutečných reálií působivou rekonstrukci, která se nesnaží hledat odpověď na zobrazované události, ale naopak diváka jakoby pouze provází celou tragédií a nabízí možná vysvětlení nebo doplnění. Ani fiktivní linie kolem filmového režiséra není nezajímavá, postupem času se dokonce stává hlavním průsečíkem příběhu a my sledujeme vnitřní zápas zprvu floutkovského alibisty, marně vzdorujícího vystavenému nátlaku a předem jasnému závěru. Herecky filmu dominuje vedle vnitřně ztlumeného Viktora Preisse, který Toufara pojal jako nicnechápající oběť, pevnou ve svém přesvědčení i v nejkrutějších okamžicích brutálních výslechů, Jiří Langmajer v zajímavě odstíněné roli tápajícího režiséra, jež během natáčení odhaluje pozadí celé kauzy. O něco méně se daří Kláře Issové, naopak vynikající drobnokresbu výčitkami stíhaného venkovského policisty tu předvedl Ladislav Potměšil, výborně podaná je i postava hraná Michalem Pavlatou. Škoda, že samotný příběh je přehlcen ještě tuctem dalších, zhola zbytečných figurek, které nemají v ději pražádný význam (Munzarová, Hrušínský, Oliva, Lucie Vondráčková). V celkovém pohledu je In nomine patris mimořádně velkorysý projekt současné veřejnoprávní televizní tvorby, splácející dluh nejen obětem komunistických zločinů, ale především polistopadové společnosti, jež by na své hrdiny neměla zapomínat. Namísto přímočarých obvinění i figur se setkáváme s postavami, které nejsou jednoznačné, procházejí vnitřním vývojem. Nechtěly ublížit, ale přesto se podílely na rozběsněných hrůzách. Tak, jako v budoucnu ještě mnohokrát. (11.09.2010)

Velice povedený a zajímavý film se silným námětem. Viktor Preiss je dokonalý, ale mě více zaujal Jiří Langmajer jako režisér, který se při svých morálních dilematech nemůže opřít o žádnou víru, ale dokáže si definovat meze, které nechce překročit. Zajímavá byla i netriviální postava esenbáka Ladislava Potměšila. Řada dalších byla z hereckého hlediska nevyužitá a autory kupodivu ani moc nezajímalo, co tahle kauza udělala s obyvateli Čihoště. (15.11.2004)

Dnes je již příběh kněze Toufara dobře známý, zejména knihám Miloše Doležala. Film je natočený volně na motivy tzv. Číhošťského zázraku a vzniku pseudofilmu Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení. Na televizní film je to natočené dobře a i herecké výkony jsou dobré. Ale čekal jsem trochu víc emocí, hněv, bezmoc, soucit. Prostě něco, aby to se mnou hnulo. Příběh sám je silný až dost. (13.04.2020)

Zásadní obsah, pokulhávající forma. Je jistě velmi chválihodné, že naše primární veřejnoprávní médium realizuje takovéhle projekty otevírající třinácté komnaty naší moderní historie, možná by ale neškodilo, byť jde o televizní film, ubrat na okaté televiznosti a naopak přidat nějaké naléhavější výrazové prostředky. Čihošťský zázrak na své důstojné filmové zpracování teprve čeká... (12.02.2012)

Silný příběh trochu snižují odbočující linie - partnerské pletky filmařů a prozření režiséra (Jiřího Laggmajera), který ví, na čí straně barikády stojí. I když z hlediska plynulosti děje je scénář vystavěn velice umně a prakticky všechny postavy mají stejně důležitou roli - zajímavými postavami jsou oba četníci, nebo sedlák, který vysvětluje svou teorii "Ve jménu otce". Číhošťský zázrak by si zasloužil filmové zpracování. (13.02.2012)