Milenci a vrazi

Páral pro mne byl a stále je poměrně nezajímavým autorem a Polesného adaptace jeho Milenců a vrahů... je naprosto tragická. Režisérovy způsoby a prostředky postrádají smysl, jsou samoúčelné, vyprávění absolutně nedrží u sebe, televizní naivita a tu a tam herecká otřesnost (při zestárnutí dvou hlavních protagonistů jsem neudržel smích) tomu dodávají jen definitivní hořkost (ta je sice záměrem, ale jistě neměla být nastolena podobnými způsoby). Politický podtón je zde ukryt pod notně nezajímavým nánosem sexuality, jakékoliv vztahy jsou povrchně odbyté a nebýt pár podařených statických záběrů průmyslových komplexů a latentní krásy Ústí nad Labem, šel bych s hodnocením skutečně i níže. │10% (29.04.2008)

V příběhu panuje dost chaos, než se zorientujete v postavách a jejich motivaci, uplyne půlka filmu. Herci jsou – až na Vetchého – křečovití a přehrávají, takže jim nic nevěříte. Scénář je dost kostrbatý, nemá šťávu – zkrátka rozsáhlý Páralův román se do sta minut nepovedlo nahustit. Nejhorší ze všeho ale je kamera Josefa Špeldy (vrcholem je záběr na Petru Špalkovou v kuchyni, kde jí kameraman uřízl hlavu, podobných šíleností tu ale najdete povícero) a střih Lenky Polesné. Z toho bolí oči. (03.11.2005)

Jedno město. Jedna továrna. Jeden starý dům. Skupina zcela nesourodých obyvatel - plejboj, inženýr, ředitel továrny s manželkou a dospivajícím synem, potrhlá dvojice, mladá slečna a další, ti všichni spolu musí v domě spolu nějak koexistovat. Ale mezi jakoukoliv skupinou lidí vznikají a zanikají vztahy, což s sebou nese jak radosti, tak i strasti. Ale občas holt někdo vše neunese, a pak na sebe neštěstí nedá dlouho čekat ... Když jsem viděl film poprvé, byl jsem rozhodnut mu dát odpad - nezaujalo mne na něm vůbec nic. Teďka jsem si ho zopákl, a přece jen bych nějaká pozitiva našel (není jich moc, ale přece jen). Za prvé - prostředí - skvěle vykreslené prostředí konce osmdesátých let dvacátého století, se vším co k tomu patří. Za druhé - naprosto dokonalá rodina Tušilova - přesně typ malého čecháčka, který hledá co by kde nahlásil, a pokradmu po stěně se vyšplhá až nahoru. Za třetí - posledních deset minut filmu - vše je jak začarovaný kruh. Po pár letech se historie opakuje - v jiném obsazení, ale stále znovu. Ale nic z toho nevytáhne film z těžkého podprůměru .. (27.08.2009)

S očekáváním spíše podprůměru jsem v neděli večer na ČT1 sledoval toto drama. Hodnocení zde na ČSFD nevěstilo nic dobrého. "No, uvidíme": řekl jsem si. Vydržel jsem celou hodinu a už, už jsem chtěl vstát a věnovat svůj čas raději spánku, když se cosi prolomilo a děj začal mít zázračně smysl a spád. To od okamžiku, kdy se děj překlápí do jiného kalendářního času. Zbývající část filmu mi už odebrat se do blaženého spánku nedovolila. Jako by ten film točili dva režiséři. Jeden neschopný vyprodukovat něco co zaujme a druhý, který v závěrečné části filmu všechno napravuje. Kruh osudů postaviček se uzavírá a každému co si zaslouží. Těch 108 minut zkráceno na nějakých 70 minut by snímku hodně pomohlo. Ohledně zkrácení mám na mysli samozřejmě prvních cca 60 minut. Pokud bych měl hodnotit první uvedenou část, věnoval bych pouze jednu hvězdičku, následná část by ode mne získala čtyři a jako celku přidělím tři (dal bych mezi 3 až 4). Nehodnotím tímto román Vladímíra Párala, ale pochopitelně jeho filmové zpracování. Vysvětluji si tak nízké hodnocení zde na ČSFD tím, že drtivá většina diváků to ještě v oněch prvních 60 minutách vzdala a hodnotila pouze to, co viděla. Tedy ten nezajímavý, zdlouhavý a nudný začátek. Poradím, ... "vydržať!" až na konečnou. (11.08.2009)

Třeba mě zabte, ale mě se to vážně líbilo!!! Můj oblíbený spisovatel Vladimír Páral, jeho Ústí nad Labem – chemie – a kontroverzní román o složitosti lidských vztahů “Leností začíná hřích“. A protože v té době bylo nadějí víc než dost „O razítku se nediskutovalo“ tak zůstanu se soudruhem Gráfem u Sigmunda Freuda „Život je pud ukájení, milá Zito“. Ovšem co mě zaskočilo, že film se ocitnul (oproti předloze) až v roce 1989. (30.04.2005)