Private Torment
Režie:
Hynek BočanKamera:
Jan NěmečekHudba:
Jiří ŠustHrají:
Pavel Landovský, Josef Somr, Daniela Kolářová, Míla Myslíková, Josef Chvalina, Eva Geislerová, Evelyna Steimarová, Adolf Minský, Soňa Šimberová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Hořká komedie o manželství, nevěře a podivné lásce podle novely Vladimíra Párala... V příběhu o tom, jak se šest lidí domnívá, že prožívají lásku a občas si při tom jaksi vymění partnery, vytvořil jednu z nejvýznamnějších filmových rolí Pavel Landovský, jehož Standu Kociána charakterizovala tehdejší kritika jako „živnostníčka v podnikání i v lásce“. Neméně velkou a náročnou roli zde dostal Josef Somr, který hrál bezskrupulózního Adu Vinše. Oběma úspěšně sekunduje debutující Daniela Kolářová v primitivní a vychytralé postavě Bohunky, za jejímiž intelektuálně znějícími replikami je cítit prázdnota, bezútěšnost a neschopnost prožít něco hlubšího než „bouři pod peřinou“ (pod tímto výstižným názvem běžel Bočanův film v Polsku). Mechanická monotónnost života však u našich hrdinů pomalu umrtvuje vše lidské včetně lásky a sexu. Hynek Bočan chtěl natočit „zlý“ film a současně však film, který by nebyl nudný. Zvolil proto úmyslně metodu kontrastu. Soukromá vichřice je komedií, při níž se divák baví tak dlouho, dokud mu nedojde, že se směje vlastně sám sobě... Když se v polovině 60. let objevila na pultech knihkupců prvotina spisovatele Vladimíra Párala (tehdy inženýra severočeské chemičky) "Soukromá vichřice" s podtitulem „Laboratorní zpráva ze života hmyzu“, nikdo netušil, s jakou úporností bude tento nelítostný analytik ubíjející životní banality a stereotypu ve svých „výzkumech“ pokračovat. Ale ať už to byla "Profesionální žena", "Radost až do rána", "Mladý muž a bílá velryba", "Milenci a vrazi" a další jeho díla, vždy kromě „vědeckého zájmu o onen hmyz“ v nich najdeme svižný vypravěčský styl a na svou dobu odvážný ponor do světa erotiky. Jeho knihy byly čtenáři nadšeně přijímány, protože znamenaly v české literatuře jisté novum. Podobně byly vítány i filmové přepisy próz spisovatele, který patří vedle Bohumila Hrabala k nejčastěji filmovaným autorům moderní české literatury. Soukromou vichřici natočil v roce 1967 režisér Hynek Bočan. Podle režisérova názoru je Páral „jedním z prvních autorů, kteří v naší literatuře odkryli velice přímým, až drastickým způsobem reálné vztahy mezi lidmi“. (Česká televize)
(více)Recenze (84)
Při sledování filmu člověka napadá, kolik pracovních úrazů byla ve skutečnosti vražda, provedena někým šikovnějším než Lanďákem? Samozřejmě to platí zejména pro minulost, né pro dnešní dobu, kdy dochází k proměně struktury HDP, který je tvořen čím dál tím víc nehmotnými službami. Ač se to zdá k nevíře, železným hákem v továrně se totiž zabíjí líp než prezentací v powerpointu. Landovský to měl lehký, vzal výše zmíněný hák a šel na věc, co maj dělat chudáci paroháči v dnešních kancelářích? V době, kdy se používaly šanony, to ještě šlo, ona taková složka spadlá z posledního patra vysokého regálu udělá své, ale co dnes, zkuste někoho zabít fleškou, byť by měla třeba i dva terrabajty! Z jaký výšky by musela spadnout, aby se docílilo stejného efektu jako se šanonem, o háku nemluvě! Leda ji na svůdníka shodit z posledního patra nějakého kilometrového mrakodrapu, ovšem nevím nevím, vzhledem k měnícím se větrům by to od vražděného vyžadovalo značnou dávku aktivní kooperace, pružné manévrování podle odhadovaného místa dopadu, což si zrovna nejsem jistý, jestli by k ní byl ochoten. Nehledě na to, že jen málokterá česká společnost bude platit zaměstnancům školení v Dubaji. Proto se dnes musí vymýšlet jiné způsoby. Třeba takový zaměstnavatel to má celkem lehký, když se chce zbavit zaměstnance. Zavalení prací již nefunguje, zaměstnancovi je to většinou buřt, žíly mu to netrhá, pojede si dál nevzrušeně ve svém tempíčku. Proto je lepší použít prostředek z opačné, kladné strany spektra. Zkrátka zaměstnanci, který je zvyklý na prémie tak maximálně ve formě bonboniéry k padesátinám (firmy, ne jeho! k jeho padesátinám dostane coby bonus výpověď, samozřejmě), poslat na účet najednou třeba milión. Z toho klepne radostí i člověku s nervy jak špagáty. Na oko to vypadá, že to společnost vyjde draho, ale není to pravda, samozřejmě si ty prachy vyreklamuje od příbuzných s tím, že šlo o omyl. ()
Šarže a pěšák - Detol a provozák. Do puntíku vytěžená schematičnost typů v tragicko-komediální etnografii vyspělé socialistické společnosti, podpořená schématem vyprávění. Skvělá režie, rozkošnická kamera Jana Němečka, krásně telecí Bohunka s buřtgulášem, kreativní Myslíková se Somrem a především velké sólo Standy Lanďáka. Scéna za scénou (hlavně ta v zákopu) jsou mistrovskými etudami. "To je Páral." Báječný, že jo ? ()
Parálovi se pravděpodobně v době psaní tohoto příběhu začal párat mozek, protože nechápu jak je možné, že Kolářová po sotva minutové známosti se Somrem nasedne k němu do auta. A to Somr - nic ve zlém - není takový hezoun, aby po něm každá letěla. Když odpářu tuhle a některé podobné blbosti, dostanu průměrný příběh s docela dobrými herci, který na jedno pokoukání stačí, ale žádná velká zábava se rozhodně nekoná, protože humorné situace tam nejsou prakticky žádné. Je to prostě stereotypní a nudné, nicméně může to posloužit k drobnému zamyšlení nad vztahy mezi lidmi. 50% ()
Stereotyp života a vztahů po česku. Sice úsměvný, ale s hořkou pachutí v ústech. Překvapil mě Landovský, kterého mám zaškatulkovaného jako hochštaplera. Jeho role sice byla primitivní, ale uvnitř sebe sama plná lásky a vynalézavosti. Večery s kartami v ruce mi připadaly jako láska do kříže. Nebyl by to Páral, aby tam nebylo i trochu té erotiky. ()
Místy poměrně groteskní film s kouzelným Landovským o životních stereotypech, ze kterých není v socialistickém Československu úniku... Pro starší manželský pár je oním stereotypem každonedělní kuře na paprice či karetní sešlost s přáteli, pro mladou dvojici zas sobotní sex. Ani částečná "výměna" partnerů však stereotyp ze života dotyčných úplně neodbourá, resp. jen na chvilku. Vystřízlivění v podobě uvědomění, že onen nový stereotyp je vlastně ještě horší než ten původní, pak nakonec vede k dobrovolném návratu do zarytých kolejí.... Ona totiž taková "zlatá klícka" má pro některé lidi své zjevné kouzlo.... Ať už v ní vyhrává Smetanovo "Proč bychom se netěšili" nebo Neckářova "Lékořice". ()
Galerie (33)
Zajímavosti (10)
- Sami sebe si v cameo rolích zahráli Václav Neckář, Jiří Menzel a Jiřina Bohdalová. (Kulmon)
- Bočan točil právě scénu v čínské restauraci s Kolářovou, Somrem a Václavem Neckářem, o němž je ve filmu řeč. A režisér tehdy při práci náhodně potkal Bohdalovou s Menzelem před zmíněnou restaurací. Nabídl proto pohotově oběma oběd zadarmo, když se v jednom záběru s Neckářem objeví. Oni souhlasili a epizodní role zahráli. (rakovnik)
Reklama