Karel a já

„Milá Boženko, jsem už týden v práci a přijdu v sobotu, abych si s váma popovídal o hlíně a naší budoucnosti. Mám toho moc na srdci, ale už dnes vám mohu říci, že neznám v životě větší rozkoš, než dělat cihly!“ ...aneb kdyby nic jiného, tak ona propagace dělnické práce, připomínající tím komicky neuvěřitelným zápalem ze strany někoho z hrdinů spíše pozdější éru budovatelskou, mě tu úpřimně pobavila. Zápletka a celý film ze začátku nevypadaly na úplné terno, zaujaly mě jen příhody s Jindřichem Plachtou, třeba o nedobrovolném cestování na vlaku a hledání jeho koně. Ale když se později vedle Plachty přidali také další herecké jistoty pamětnických čs. filmů v podobě Peška a Marvana a děj zčásti jako vypadlý z romantické limonády slušně gradoval do celé série vtipných situací a propletených vztahových zápletek, vzešla nakonec z tohoto Karla (...jak se dá skloňovat ten název ve druhém pádu? „...z Karla a mě“ ? :D ) velmi slušná zábava, na kterou se i díky typické atmosféře pamětnických komedií přijemně dívalo. Ač mezi své favority z tohoto soudku si tuhle zatím úplně nezařadím. [70%] (07.10.2023)

To mělo být jako co? Komedie? Film o dvou "zamilovaných" párech v nichž si zamilovaní dělají navzájem všelijaké krkolomné kurvárny a naschvály, víceméně bez důvodu, jen tak aby ten druhej co nejvíce žárlil, nevěděl na čem je, nebo byl prostě jen frustrovanej a nasranej...Super.. Do toho dědek celou dobu "strašně vtipně" svádí koně a celé je to zarámované do moralitky o uctihodnosti dělnické třídy... Na druhou stranu je fajn vědět, že už v roce 42 se točily pičoviny na úrovni Troškových majstrštychů... (30.12.2016)

Období normalizace a protektorátu má plno významových paralel a styčných bodů, jedním z nich je fakt, že ony pohnuté doby přály vzniku filmových komedií, bylo důležité mít alespoň na pár chvil možnost někam utéci z šedivého bezčasí reality. V roce 1942 (tedy těsně po období heydrichiády) velezkušený režisér Miroslav Cikán natočil komedii skutečně maximálně únikovou, sentimentálně bezstarostnou letní veselohru, kde ani náznakem není nastíněno nic z pozadí pohnuté doby vzniku. Stejně jako v 70. letech i tady hraje skoro celá dobová herecká špička, v níž ale dominuje rozverný Jindřich Plachta v roli drožkáře Šourka (komediálním vrcholem jsou jeho promluvy s koněm Karlem), a stejně jako za času normalizace i tady je, tak typicky pro český národ, poukázáno na nefunkčnost národních elit a coby jádro národa je tu prezentována manuálně pracující vrstva obyvatelstva. Ta nezkažená ryzí povaha obyčejného člověka je to, co nás ochrání před zhoubným vlivem zvenčí a co má trvalou hodnotu, ale to už tu známe od dob národního obrození a Panklovic Babičky... (zajímavé je také zamyslet se, proč zrovna tenhle film tehdy němečtí okupanti dovolili realizovat a jak moc k tomu přispělo ideové vybavení díla, v němž Češi jsou interpretováni coby budoucí dělníci Evropy...) (05.07.2011)

Plachta mal talent vyzerať v štyridsiatich na osemdesiat, chudák ledva sa dožil päťdesiatky. Jeho nesporný talent tu vidieť, cítiť, ale kvôli nemu a koňovi to nemusí byť hneď dobrý film. Problém je, že ide o komédiu, no tá je negatívna. Humor je slabý a hádok a kriku tu je až príliš. Ženy pred 80 rokmi ale radosť pozerať. Nejde len o krásu, ale vystupovanie, oblečenie, normálne ako dámy. Aspoň to hrali a očakávalo sa to od nich. (07.04.2023)

Peklo, rozpoutané po úspěšném atentátu na Heydricha v květnu téhož roku, smetlo nejen statečné parašutisty v kryptě cyrilometodějského kostela, ale i stovky bezejmenných lidí, odvážných i vystrašených. Zdá se potom takřka nemožné, že v těchto podmínkách vznikaly veselé příběhy plné radosti i mladosti, takové, jakým je právě Cikánova komedie o napravení nenapravitelného a lehkomyslného továrnického synka. Volba Jindřicha Plachty do role podivínského drožkáře, který si svého Karla hýčká s pověstnou něhou a laskavostí byla trefou do černého. Jeho svrchovaně autentické herectví, zcela přirozené, prosté a bez vší okázalosti souzní jak s příběhem, v němž má navrch láska člověka k člověku, tak s tím, čemu se říká přátelství lidí a zvířat. Plachta ale není sám, jsou tu i další, kteří ve stínu přiléhavých ateliérových dekorací vytvářejí šťavnaté lidské typy – sympatická, teprve šestnáctiletá Jana Dítětová, půvabná Hana Vítová, jejíž proměna v uraženou novomanželku, cynickou a něžnou zároveň, je vskutku nečekaná, laskavá Nasková, Dohnal, Pešek i vynikající Marvan v roli zcela protichůdné. Osudová sázka, která změnila jeden lidský život k lepšímu, by mohla, navzdory svému stáří, sloužit i jako vhodná záminka k současné, ne právě lichotivé bilanci na trhu práce. Cikánova veselohra je kromě jiného živoucím důkazem, že i v těžkých časech lze vdechnout život nesmrtelným filmovým okamžikům, na které vzpomínají ještě další generace vděčných diváků. (04.10.2008)