krokodlak

Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký film takto znechutil svým vyzněním. Neskutečně agresivně servírované poselství snímku, že je v pořádku lhát o pobytu v gulagu v zájmu vyšší pravdy (což je dle mého názoru pohrdáním skutečnými obětmi stalinismu, ač nám snímek sugeruje opak), pozoruhodně koresponduje se zálibou v postfakticitě typickou pro zemanovsko-dukovské okruhy přátel Stracha a Bohdalové. Herectví bohužel téměř nejde hodnotit, protože film zabíjí neživotnost dialogů Dietla antikomunismu Marka Epsteina a Strachova obludně patetická režie, které se místy daří balancovat až na hraně pocty ranému zvukovému filmu. Vskutku monstrózní torturou pak je Kocábova extrémně kýčovitá hudba, které měla zřejmě svou fyzickou nepříjemností evokovat gulag. Vysoké hodnocení snímku mě při české zálibě v tradici (ne)kvality bohužel nepřekvapuje. Doufám že alespoň profesionální kritika bude tématizovat nebezpečnou manipulativnost snímku, který se navíc od osudu Věry Sosnarové problematicky odlišuje tím, že ve filmu stát lži neprohlédl, zatímco ve skutečnosti šlo hlavně o neprofesionalitu médií.

"Každý chemický proces je zpočátku zmatečný a chaotický. Jde jen o to poznat zákonitosti, aby výsledkem byl co nejefektivnější výrobek", pravil bývalý ředitel chemičky, která je středobodem pátého dílu. Opět tak sledujeme vcelku syrový obraz dobových poměrů v průmyslu. Docela překvapivé je zařazení postavy zklamaného sesazeného exkomunisty v melancholickém podání Martina Růžka. Čím dál tím rušivěji oproti tomu působí paternalistická absence subsidiarity u Pláteníkem (a jeho sekretářkou) řešených záležitostí, neboť se zabývá i řádným odvozem popelnic. Dialogy na pražské schůzi na ÚV KSČ to dotáhly až do skvělé písně dua Richter a syn "O našich prohrách" (https://poli5.bandcamp.com/track/o-na-ich-prohr-ch).

Kdo by to byl řekl, že známý antikomunista Jan Hrušínský hrál kladnou roli komunistického horníka, který se účastní únorových událostí, i když určitý (a asi ne zrovna záměrný) nádech úlisnosti v jeho projevu přece jen trochu postavu problematizuje. Nevidíme ovšem nic politického a bohužel ani báňského přímo, protože děj se točí hlavně kolem jeho vztahu s hokynářovou vnučkou v příjemném podání Zlaty Adamovské. Nejvýraznějšími postavami jsou ale dědečkové obou milenců, jejichž přátelské šarvátky ohledně měnící se doby dokázali Sklenčka s Peškem skvěle vystihnout. Také díky vcelku svěží Moskalykově režii jde o překvapivě snesitelné dílo, které ani moc netrpí neduhy dobové televizní tvorby.