It Might Get Loud
Obsahy(1)
Po Inconvenient Truth prichádza režisér Davis Guggenheim s ďalším, pre zmenu hudobným dokumentom. V ňom sa stretli a spolu si zahrali Jimmy Page, The Edge a Jack White ako traja legendárni gitaristi, reprezentujúci tri generácie a tri odlišné štýly, ktorými nemalou mierou obohatili svet hudby. (Filmárik)
Videa (1)
Recenze (52)
Hodně záleží z jakého pohledu It Might Get Loud člověk uchopí. Pro mě je například elektricka kytará má druhá milenka a od filmu jsem čekal podle traileru zaměření na kytaru jako takovou. Guggenheim si ale spíše všíma kariéry vystupujících kytaristů a interpretuje jejich jednotlivé názory a jejich pŕednosti při hře (Edge - efekty, White - vztah a hodně umělecké pojetí, Page - technika). Přesto se člověk něco dozví, poslechne si pár názoru "K"ytaristů, nahlédne do kuchyně jejich inspirace... S přimhouřeným okem nakonec čtyři hvězdy. Trochu se ale obávám že pro nehráče/fandy(...) to bude snímek úplně o ničem. Wll it might get loud for a moment ()
23. ledna 2008 se sešli tři muzikanti, aby diskutovali o elektrické kytaře. Velice inspirující, zajímavá a dobře natočená dokumentární práce s kvalitními muzikanty a skvělou hudbou. Jack White a Jimmy Page si opravdu dokázali notovat a já si to skvěle užíval. Edge, kytarista, který sice hraje velice dobře ale jako osobnost v hudebním světě mi nesedí, to samé ta jeho „přehnaná“ záliba do zvukové aparatury. I přes tenhle menší zádrhel je to dokonalá práce s útržky minulosti a přítomnosti hudebního světa. Není nic lepšího nežli zvuk elektrické kytary, které velí kytarista jako je právě v tomto případě Page a White. ()
Tohle tema a tihle tri hudebnici by si zaslouzili lepsi dokument. Informacni hodnota je velmi nizka, coz by ani nevadilo, kdyby reziser neskakal od certa k dablu a i to malo rozmelnil. Nakonec to zachranuje Jack White, ktery je tak zajimava osobnost, ze by snad bylo lepsi, kdyby zustali Edge a Page doma. ()
Zvláštní dokument, který vlastně ani dokumentem není. Nedozvíte se téměř nic o hraní na kytaru, nebo plno zážitků během kariéry všech třech zúčastněných. Spíše se soustředíme jen tak na přátelské povídání a monology pocitů převážně lyrického charakteru, vše pěkně nasnímáno a plující pomalu takovou pohodlnou atmosférou. Záleží, jak rockovou hudbu vnímáte a máte k ní emocionální vztah. A Jimmy Page je stím oblekem a účesem úplný Beethoven :-) ()
Hned jsem si sundal ze skříně kytaru a zahrál zjednodušenou verzi Ramble On. Znělo to skoro jako od Page, samozřejmě:) Tohle povídání a hraní dvou Britů a jednoho Američana mi vyloženě sedlo. Nejsem tak nadšenej Jackem Whitem jako současná hudební scéna (objevil se mimo jiné v Jarmuschově kafe a cigára nebo ve Scorseseho Shine a Light s RS), ale musím uznat, že je to zajímavej chlápek s mile konzervativním názorem na hudbu (jak má někdo rád starého Roberta Johnsona, je můj člověk). Jeho hudba ve mě ovšem extázy nevyvolává a radši než jeho kytarově-bubenické duo White Stripes mám ostrou dvojku Dresden Dolls. Chvíle kdy jsem se radostí zavrtěl ovšem přišly - staré záběry na Zeppelin, společné, sice rozpačité, ale působivé, hraní účinkující trojice ve studiu, U2 na stadionu. Pozvaní muzikanti k sobě vlastně moc nepasujou, ale nevadí. Všichni tři jsou zajímaví, všichni výborní muzikanti a všichni pohovořili o tom, co je ovlivnovalo a jak se hudebně vyvíjeli. Moc jsem si to užil. ()
Reklama