Pather Panchali
Song of the Road
Obsahy(1)
K významné osobnosti indické i světové kinematografie, Satjádžitovi Rájovi, jehož šedesátiny připomněl časopis Film a doba v 5. čísle letošního ročníku, se vracíme výňatkem ze scénáře k jeho dnes už klasickému filmu Žalozpěv stezky (1955) prvnímu dílu trilogie o Apuovi. Námět filmu poskytl bengálský spisovatel Bibhútibhúšan Bandjopádjáj (1899 až 1950) svým stejnojmenným románem (doslovný překlad původního názvu Páther pánčálí zní Písnička na cestu, avšak titul Žalozpěv stezky je už pevně vžitý). V nevzrušeném sledu událostí na indickém venkově v rozpětí asi šesti let kolem první světové války; drobné sousedské rozhovory i rozmíšky, každodenní práce i krajina, střídání ročních dob, probíhají v klidném tempu stejně jako existenční problémy, vzácné chvíle slavností, narození či smrt. Atady se staneme svědky počátku příběhu malého Apu, jeho prvních dětských krůčků do života. Otec Haríhar je nereálný snílek, chce se proslavit jako spisovatel, živí se příležitostně jako přednašeč a vykladač náboženských textů. Na dům a pozemek, zděděný po předcích, se vrší dluhy. Odchod do Váránasí, kdysi pře Apuovým narozením, nic nevyřešil Haríhar je většinou mimo domov, o Apua a jeho sestřičku Durgu se stará pokorná, utrápená matka Sarbodžája. Pak je tu ještě vzdálená příbuzná, stará Indír, sousedé, jejich děti celý ten svět, který v závěru Apu s rodiči opouští vstříc osudu, jejž pak líčí další dva díly trilogie Nezdolný (1956) a Hlas krve (1959). (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (17)
Krásny humanistický pohľad až k zákutiam chudobného indického života očami dokumentárnej optiky (podobne ako Renoirova Rieka 1951). Avšak, narozdiel od Rieky sa toto dielo výrazne líši a to nielen čo sa týka obrazovej kompozície a spôsobu reči. Rayovo rozprávanie je úzko previazané s nízkou sociálnou vrstvou, na ktorú nepoužíva politické parametre, ale zaujíma ho najčistejšia ľudská rovina. Matka detí s manželom trpí v materiálnej rovine, deti, nakoľko prechádzajú detstvom ešte neupustili hravosťou a poznávaním okolitého sveta. Preto je tento skvostný príbeh tak nádherne poetickým a symbolickým vo svojich neexpresívnych okienkach, pretože javí a odráža svet naplnený radosťou z kvapkajúceho dažďa a zároveň súcití s krutými pomermi, ktoré naše postavy dovádzajú k neriešiteľným strastiam. Lyrickým podtónom sa formálna stránka približuje talianskemu neorealizmu a dodáva dielu preto stotožniteľnejší význam. Detailizácia jednotlivých zložiek a bohatá výtvarná poetika vás skutočne ponorí do deja v neopakovateľnej podobe, až natoľko je Pather Panchali výnimočným filmom. Odráža život bez akýchkoľvek bočných konzervantov. Výborná práca so zvukom je podopretá skvelou čiernobielou kamerou a Rayovym unikátnym citom, ktorý pohladí dušu. ()
Přirozené a opravdové, jak jen život sám může být. Pather Panchali zahrnuje obrovskou paletu emocionálních momentů, s kterými se dá ztotožnit bez ohledu na původ nebo víru. Nejsilněji na mě zapůsobila postava staré tety a pak závěr, kdy malý Apu svým činem, provedeným s dětskou bezprostředností, projevil oddanou lásku ke své sestře. Nezapomenutelný film. ()
Při sledování Pather Panchali si uvědomíte, jak neskutečně magické médium film je. Je totiž opravdu úplně jedno, jestli se nacházíte v Indii 50. let nebo v České republice roku 2021. Holčičky se stejně vždycky budou chtít zdobit korálky a chlapci oněmí při prvním pohledu na vlak. Rošťácké děti si budou vždy rozumět víc s generací svých prarodičů, než se starostlivými a přísnými rodiči. Vždy je bude otravovat, jak musejí být ve škole zticha a dávat pozor. A hodní tatínci, dospělí muži, co jsou uvnitř pořád malými kluky, budou vždy dávat dětem peníze na sladkosti za zády spořivé, rozumné maminky. Příběhů o chudých rodinách, co se musí obtížně protloukat světem, jsem už viděl mnoho a mnoho. Je to univerzální téma a příliš nezáleží, jestli se děj odehrává v Irsku, v Mexiku nebo v Indii. Podobné příběhy mě ale často otráví jistým citovým vyděračstvím. Kde mě například britský sociální film otravuje laciným naturalismem, tam "Písnička na cestu" dojímá lehkostí, krásou a poezií. Prakticky každý záběr je něčím naplněný, zajímavý. To ve spojení s jednoduchou, ale nádhernou hudbou vytváří pro citlivějšího diváka skutečně opojný zážitek, přičemž ty zdánlivě přepálené dvě hodiny (na film bez děje) utečou jak nic. Narození, škola, svatba, láska, hněv, smrt, příroda, ba dokonce divadlo. Jeden z těch snímků, kde není nic, ale zároveň je tam všechno. Dal bych čtyři, ale za babičku zpívající na zápraží tklivé písně musím jít do plných. ()
Vynikajúca filmárčina, prakticky okamžite som bol vtiahnutý do srdcervúceho, hlboko ľudského príbehu jednej chudobnej rodiny v zastrčenej indickej dedine. Postavy sú neskutočne živé, divák s nimi dokáže sympatizovať, čomu napomáhajú autentické a civilné prejavy hercov-nehercov. Väčšinou sú to veľmi dobrosrdeční ľudia, otec je veľký dobrák, matka síce prísna ale strašne obetavá a tie deti si jednoducho musíte zamilovať. Nádherné zábery indickej krajiny, skvelo zakomponované do príbehu (ako kontrast k tej strašnej chudobe), vytvárajú spolu s podmanivou hudbou (skvelý Ravi Shankar), exotický a veľmi sugestívny dojem. No a ten úžasný, nesmierne dojímavý záver, nenechá jediné oko suché. Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
První část z takzvané Aupovi trilogie pojednává o životě venkovské rodiny. Otec je věčně zchudlý intelektuál (spisovatel), matce se vše valí přes hlavu a svůj vztek ventiluje v prvé řadě na bezbrannou babičku a malý Apu skotačí se svou sestrou Durgou. Film byl financován z rodinného majetku a na MFF v Cannes v roce 1956 byl oceněn za „humanistický dokument“. Kritici a režiséři jej řadí hodně vysoko, dokonce se objevil na předních příčkách časopisu Sight and Sound v jeho poslední anketě o nejlepší filmy všech dob. _____Film se charakterizuje pomalým tempem, které je dle slov režiséra podřízeno okolním vlivům a to zejména přírodě. Celý v zásadě pojednává o běžném životě jedné Indické rodiny, jejich každodenních strastech a radostech a tak trochu i o mentalitě jejich národa. Pro současného mladého diváka to bude spíše asi nudná exkurze na zapadlý venkov, ovšem při troše vstřícnosti by i on mohl dostat nějaký silnější zážitek. Děj není nějak pevně vázán a jak už jsem řekl, jsme spíše pozorovateli událostí, které vyplývají z běžného bytí. Kdybych to měl zhodnotit, tak se jedná o příjemnou podívanou, která si dozajista zaslouží uznání například díky způsobu svého vzniku, ale na jeden z nejlepších snímků všech dob bych to opravdu neviděl. ()
Galerie (16)
Photo © Les Acacias
Zajímavosti (11)
- Povolení k natáčení získal Satyajit Ray až po smrti autora předlohy od jeho vdovy. (džanik)
- Kasting pozostával z dovtedy amatérskych hercov a hneď štyria mali priezvisko Banerjee (Kanu, Karuna, Subir, Runki), avšak neboli v príbuzenskom zväzku. (MikO_NR_1909)
- Adaptace (částečně) autobiografického románu Bibhutibhusana Bandopadhyaye. Filmová verze se značně odlišuje, Ray totiž příběh přepracoval a vyškrtal vše, co pokládal za nepodstatné. (džanik)
Reklama