Onibaba

(1001) Ohoho, Onibabo, kde jsi byla celý můj život? Od dětství jsem toužila koukat na filmy, které by mě dovedly k takovýmto zážitkům (Já jsem člověk, já jsem člověk!), a i když to se mnou vypadalo bledě (povědomí pouze o americké produkci 90. let), tak jsem naštěstí usnula v lotosové zahradě, na hlavu mi spadlo jablko a mně se rozsvítilo. Filmový střihu a selektivní práce se zvukem, budižte pochváleni. ♥ (07.05.2011)

Film, který dokáže vytěžit z minima maximum. Jednoduchý příběh o tchýni a snaše, která si chodí užívat s kamarádem jejího zemřelého manžela. Rychle jsem se přenesl přes tradiční japonské teatrální přehrávání a tohle psycho si náležitě vychutnal. Minimální míra dialogů i hudby hodnocení jen přidala. I plný počet bych mohl dát. (03.03.2012)

Tak to bol opäť zážitok porovnateľný s tým, ktorý som mal pred päťdesiatimi rokmi, keď som Onibabu videl premiérovo. S Kanetom Šindóom sa mi v mysli spájajú dva filmy - Ostrov, na ktorý sa už príliš nepamätám a Onibaba, ktorú som mal možnosť vidieť opakovane. Nie som fanúšikov hororov a mysterióznych filmov a nemyslím si, že by mala byť zaradená do takých škatuliek Podľa mňa je to film o tom, ako následky vojny deformujú ľudské správanie a rôzne nadstavby, ako morálka, česť, spravodlivosť atď. strácajú zmysel. A čím je situácia horšia, tým je správanie tých, čo prežili, prízemnejšie, živočíšnejšie, účelové. Všetko sa podriaďuje snahe prežiť za akúkoľvek cenu. Kaneto Šindó dokázal o tom nakrútiť film a stačilo mu k tomu tŕstie, zopár hercov a deju primeraná hudba. A výsledkom je, okrem iného, aj to, že tento film mám zaradený v stovke najlepších. (02.10.2018)

Erotické dusno, pud sebazáchovy, drsná realita a famózne bubny namiesto hudby vytvárajú rámec tejto zaujímavej psychologickej komornej drámy. Bezpochyby jeden z najlepších japonských filmov aké som videl. Nielen svojim námetom, ale i spracovaním, kde dominuje kamera, strih a zvuk. Už prvé minúty naznačujú výnimočnosť tohto snímku. Kaneto Shindô vložil svoj príbeh do tajomnej šelestiacej vysokej trávy vo výške dospelého človeka, kde žijú v biednej chatrči dve vekom rozdielné ženy. Prežívajú len vďaka vraždám zblúdilých samurajov a predajom ich odevu miestnemu priekupníkovi. Tretí do partie je mladý muž, sused, zbeh z bojiska. Ich vzájomný konflikt ústi do výnimočného diváckeho zážitku. (27.03.2010)

Než se poprvé objeví maska, šustí rákosí a mladá, stará, nebo muž v něm pobíhají. Otowa měla v té době 39, což je samozřejmě znát především ve chvílích, kdy se obnaží. V kontextu toho, že Sató byl o pouhé tři roky mladší, je skutečně těžké přijmout jeho odmítnutí matky, neboť se mu jeví příliš stará. Onibaba pomalu zoufale šumí, ukazuje rozklad osobností až na samu animální podstatu. Jenže film se odehrává ve středověku, kdy život člověka neměl další záhyby. Podstata by zřejmě více vynikla, kdyby byl snímek situován do období II. světové války. Ale zpět k masce. S jejím zjevením se poprvé ve filmu začíná něco dít. Šedá nuda koloběhu jídla, spánku a shánění jídla je poprvé narušena mužem v masce. Na můj vkus přichází maska na scénu velice pozdě. I když díky její existenci následně dojde na několik náznaků hororových scén, nedokáže to rozčeřit stojaté vody filmu. Nesnáším stereotyp, ať již je reprezentován opakováním klišé v popcornových snímcích, nebo zobrazením šedé rutiny v artových filmech. Onibaba se tak v mých očích zařadila po bok Děrsu Uzala a Playtime. (24.12.2022)