Babiččin dům

Tak po letech jsem se vrátil k téměř již klasice žánru, avšak hodnocení jsem snížil o hvězdu. Příjemná atmosféra letního dne na pomerančové farmě. Krásný dům ukrývající tajemství. Ve sklepě. Vnoučata přijíždějí za babičkou a dědečkem. Nová rodina. David je ovšem nevycválaný oražený spratek, který vleze kam může, podělá, na co sáhne a navíc je k tomu velmi nesympatický. Tajně jsem doufal, že spadne ze střechy a rozláme se, že si trubku v sadu prožene hlavou, že ho děda vykuchá.... Vcelku jsem si užil s pěkným obrazem a rychlodabingem, na čtyři hvězdy to však vidím už jen ve svých vzpomínkách. (08.03.2017)

Málo doceněný horor z produkce Nika Mastorakise (The Zero Boys, Island of Death). Na to, že drtivá část filmu se odehrává za horkých letních dnů, atmosféru to má parádní. O tu se totiž nestará pouze ústřední zlo v podobě šílené matky vracející se pro své děti, ale i podivínský dědeček, který ve sklepě cosi ukrývá a po domě pobíhá s nabitou puškou. Tím se mu dá odpustit i poměrně nízký bodycount. (04.03.2012)

Přes husté listí pomerančovníkového háje, v pálivém horku letního dne spojí své ruce duchové minulosti s dávno zapomenutými hříšníky a tančí děsivý tanec stínů. V něm se evokují stará provinění, nevinnost i msta... Nevím, která poetická duše je zodpovědná za tohle resumé na obalu Babiččina domu, ale atmosféru tohohle pro mě kultovní hororu vystihuje dokonale. Poslední ze čtyř Mastorakisových hororů v našich videopůjčovnách, který mistr tentokrát jen produkoval, zato se mihl před kamerou v roli soudce. Při finální honičce v pomerančovníkovém sadu jsem si málem nadělal do kalhot. (26.07.2005)

Jde o jeden z těch spíše opomíjených filmů, který ovšem není vůbec špatný. VHS boom mě jaksi minul, takže když jsem na něj náhodou narazil na internetu, nemohl jsem odolat. Nic jsem o něm dopředu nevěděl, takže jsem spíše očekával nějaký ten rodinný horor, při kterém si příjemně odpočinete a ani jsem se moc nemýlil. Tempo příběhu bylo v pořádku, jen tu byla citelně znát absence hustší koncentrace napětí a atmosféry. Na rozdíl od některých si však nemyslím, že by šlo vyloženě o nudu. Vražd je tu vážně jen poskrovnu, ale když k nim dojde, stojí určitě za pozornost. Především pak běsnění Brinke Stevens a její „naháněná“ svých dětí napříč pomerančovým sadem. V těchto chvílích šla kvalita atmosféry rapidně nahoru. Mohlo se sice ještě přitvrdit, ale na to zřejmě nebyli peníze. Tvůrci se tak rozhodli všechno vsadit na psychologickou stránku scénáře, ale i tady by se dalo najít několik trhlin. Zvláště když se spousta důležitých momentů odehrává mimo záběr kamery, nebo je přeruší střih. Babiččin dům si sice mezi své nejoblíbenější filmy nezařadím, ale určitě jsem jej neviděl naposledy. Ztráta času to určitě není, ale nic víc nežli průměrný horor taky ne. 60% (25.02.2015)

Kdysi mě neuvěřitelně děsila scéna, kdy synek ve sklepě otevře lednici a najde v ní spoutanou matku. Teď mě spíš víc vyděsí, když otevřu lednici, uvidím máslo a vzpomenu si, kolik stojí. Dusná atmosféra pomerančového háje je najednou v háji.. Zopakovat si po letech kultovní kousek z OK3, kdy divák při rychlodabingu mohl trénovat rozlišení monologu od dialogu, nebyl dobrý nápad. Od okamžiku, kdy mamá šús rozpíchá šerifa, se „Tatínkův dům“ sice na chvíli probudí z vegetativního stavu, ale to už nic nemůže změnit na skutečnosti, že když se střetne nostalgie s poznáním, obvykle to končí její prohrou.. (05.09.2017)