Krkonošské pohádky

Krakonoš udělá dlouhý krok a přejde přes hory. Jako malé mi vrtalo hlavou, jak to je možné. A pak to kouzlo s tím nápisem z květin. Že rozumí řeči zvířat, nebo přinejmenším sojce práskačce, mi připadalo jako samozřejmost. Trautenberk mi připadal směšný a hloupý, u mě propaganda uspěla. Co si myslet o člověku, kterému je to kyselo moc kyselý? (12.11.2010)

Himlhergotdonrvetr krucajs element! To je aspoň večerníček! I po letech se na něj s chutí podívám a vždy se pobavím, zasměju hláškám, které ze sebe (nejen) Trautenberk sype (To byl Krakonoš, prašivka! / To já zase znám někoho, kdo má moc malej seník na moc velký louky! / A vydej mu málo z bohatství svýho...že tys to popletla! Nebylo tam vydej mu všechno?! atd.), uklidním se nádhernými kulisami a zpracováním samotným, zabroukám si melodie, jež epizody doprovázejí, a v neposlední řadě se zamyslím nad pravidelnými závěrečnými moudry (Lepší vlastní polínko než ukradený špalek. / Inu to je tak, kdo chce moc, nemívá nic! a další), kterými by se mnoho lidí v dnešním světě mělo řídit. (12.10.2010)

Tak jsem se na Krkonošské pohádky těšil. Z dětství jsem je měl uložené jako jeden z nejlepších večerníčků. Nevím, co se se mnou po letech stalo, ale v mých třiadvaceti letech mne krutě nebavily. Jediný sympaťák je Trautenberk, ale ten je chudák tak blbej, že si myslí, že může s Krakonošem vyj*bat, i když s ním Krakonoš vyj*bal už stokrát. Ten fousatej páprda se s*re prostě do všeho, i když mu do toho h*vno je. A když proti němu Trautenberk dlouhou dobu žádné pikle nekuje, tak ho s*re jen tak z dlouhé chvíle, protože nemá do čeho píchnout. Ančeti, Kubovi a hajnému už nastrkal tolik prachů, že by si mohli koupit celé Krakonošovo, ale oni pořád jak blbci dřou u Trautenberka. Loajalita od nich nulová. Když se sojka práskačka někde fláká a výjimečně nepráská, vždycky alespoň jeden z nich hned utíká do Krakonošova a práská Krakonošovi na svého zaměstnavatele a chlebodárce. Fakt ne... 20% (17.10.2013)

Jeden z nejlepších českých pohádkových seriálů vůbec je založen na svérázném, obtížně napodobitelném folklóru osobité severočeské národopisné oblasti, jak ho pojednala významná regionálně zaměřená spisovatelka Marie Kubátová; přivdanou Krkonošankou je podle mých informací i režisérka Věra Jordánová. Krkonošský v tomto ohledu znamená zároveň i tolik co jizerskohorský (geologicky tvoří obě pohoří jeden celek). Trautenberkově postavě jsem vždycky rozuměl jako symbolu normalizačních nomenklatur; jeho hamižná průzračná hloupost ho k tomu přímo předurčovala. Postavy jeho služebných jsou, jaké jsou; jejich útisk jednak odpovídá realitě doby, k níž se vztahují, jednak naivně monarchistickému cítění lidových vrstev. Krakonoš byl považován a je mocná přírodní síla, jakýsi místní všebůh s evidentně předkřesťanskými (patrně keltskými) kořeny. Humor, se kterým toto vlastně ponurá téma bylo autorsky uchopeno, tradiční plebejské švejkovství, které je oživuje, kytice skvostných hereckých výkonů, jež je dotváří (Peterkova kreace je patrně nejlepší příležitostí jeho početné filmografie), to všechno zakládá onu magickou sílu, která k této nejlidovější severočeské lidovosti přitahuje neustále další a další generace dětských diváků všech generací. Mj. proto, že Marie Kubátovou je Boženou Němcovou folklóru a bájesloví někdejšího českého Podkrkonoší a Pojizeří. (05.11.2007)

Tohle byl jeden z mých nejoblíbenějších večerníčků a i když jsem znal každičkou epizodu i pozpátku, znovu a znovu jsem se na něj velmi rád koukal. Pak jsem Krkonošské pohádky dlouhou dobu neviděl a až teď se mi poštěstilo zhlédnout všechny díly pěkně na jeden zátah. Možná kvuli té pauze se dostavilo jisté zklamání, které zapříčinilo horší ohodnocení. To zklamání spočívá v tom, že se mi příšerným způsobem zprotivila samotná postava Krakonoše - kdysi sympatický strážce hor, prototyp kladného pohádkového hrdiny, se v mých očích změnil na stejného egoistu a antihrdinu, jakým je Trautenberk. Na každičkou Trautenberkovu lumpárnu odpovídá naprosto nepřiměřeným trestem, jehož cílem je protivníka maximálně poškodit (a ne napravit!). Nehledě na to, že je sám věrolomný a úskočný (viz epizoda s nakradeným dřevem...), případně trestá bezdůvodně (viz epizoda s pokladem). Tyhle výtky jsou sice psány s mírnou nadsázkou, ale fakt, že každý díl končí morálním ponaučením moudrého vypravěče, mi prostě nejde dohromady s předešlým dějem. Pohádkové schéma zlo vs. dobro zde dostává na frak a dobro lze vidět snad jen v Kubovi, Anči a prostoduchém hajném, kteří ale v souboji "pánů" hrají víceméně okrajovou roli. Jinak je ale seriál výborně natočený a stále se na něj rád podívám, ale prostě mě už tak moc nebaví... P.S.: doufám, že v tom někdo zase nevyšťourá "módní antikomunismus"... (20.08.2007)