Tár

-"Apartment for sale. Apartment for sale. Your mother's buried deep. And now you're gonna keep her apartment for sale. Your sister's in jail. You put your sister in jail. You're all going to hell. Your apartment's for sale!" Rozhodně je to hypnotické. (A díky za tolik různých žen.) Z pochopitelných důvodů jsem musela myslet na Hanekeho a na to, jak se v jeho filmech o dost míň mluví. A to je asi to, co mi v Tár chybělo k dokonalosti. (30.01.2023)

Po šestnácti letech o sobě dává vědět Todd Field a návrat je to fantastický, ale rozhodně ne bezchybný a patří k těm počinům, které je nejlepší sledovat o samotě. Vyžaduje totiž dost aktivní diváckou spolupráci a toleranci, neboť úvodní třetina je na hraně snesitelnosti a tvůrce v ní opravdu zkouší trpělivost obecenstva, protože začíná závěrečnými titulky, pod nimiž zní podmanivý a uhrančivý zpěv domorodé zpěvačky a vůbec nic se neděje. Postupem času ale odkrývá intimní a v emocích silný příběh o manipulativní dirigentce, která možná není až tak geniální, svým přístupem ale ničí lidi kolem sebe, nerada přijímá jiné názory a vše činí jen ve svůj prospěch. Field dokáže zinscenovat vskutku velkolepý záběr na hrající orchestr, který ale zároveň působí dost komorně a dovede z něj dostat takové napětí, které je skoro nesnesitelné. Velmi důležitý je tu i hudební podkres, který je fascinující, velkolepý a jen dotváří velmi specifickou potemnělou a paranoidní atmosféru, která jen prohlubuje. Výsledek by ale nebyl takový bez fantastické Cate Blanchett, která evidentně používá minimum líčení a vypadá naprosto civilně a postupem času strhaně a její výkon je těžce fyzický a vyčerpá i diváky, což se tak často nevidí. A i když její kolegové jsou dobří, nemají moc prostoru se jakkoli speciálně předvést, protože film stojí jen a pouze na ní. Problémem tak je opravdu především přepálená stopáž, která může zejména v úvodu spousty diváků odradit, protože jim nenabízí moc záchytných bodů a v kombinaci s dost pomalým tempem nikterak nestrhne. Pokud ale divák vydrží a poddá se autorovu záměru, prožije jedinečný zážitek, který není úplně jednoduchý, ale emočně nesmírně působivý. 85 % (17.02.2023)

Rozhodně jeden z nejlepších filmů poslední doby. S dalšími zhlédnutími jenom roste. Netuším, kde a jak se Todd Field v uplynulých šestnácti letech vypracoval v tak suverénního vypravěče, ale je to rozhodně prospěšná evoluce. Nevěřte nikomu, kdo tomu filmu přisuzuje nějakou politicky vyhraněnou pozici nebo jej interpretuje jako "cancel culture movie", případně jako pohled do mocenských až predátorských manipulací ve světě umění. To je ve výsledku dost banální čtení. Především Tár - navzdory svému názvu - s hlediskem a názory své protagonistky rozhodně nesplývá. Když Lydia v Juilliardu mileniálním robotům vysvětluje, že coby dirigenti musejí tváří v tvář orchestru, autorovi díla a Bohu svoji vlastní identitu úplně rozpustit, je to podobně zjednodušující pohled jako ten politicky uvědomělý, kde identita, sexuální orientace a etnický původ autorky či autora určuje náš pohled na jeho či její dílo. Všimněte si mimochodem, jak se Lydia upíná k představě, že za dílem stojí především Autor s velkým A, jehož Záměr s velkým Z bychom měli respektovat. Je to proto, že sama sebe vnímá jako takového Autora. Navzdory vzletným řečem o rozpouštění vlastní identity a službě dílu je ve skutečnosti sebestředným narcisem, který edituje svoji vlastní Wikipedii a schovává si pečlivě vystřižené články, které o ní vyšly. Stejně tak když se od Andrise dozvídá, že "všechno je vlastně pastiš" a že Beethoven vlastně vykradl Mozarta, je to pro ni pochopitelně depresivní zjištění. Což je vlastně nesmírně ironické, protože neexistuje snad jiný umělec, který by natolik těžil z tvorby jiných - nejen těžil, ale byl s tvorbou jiných provázán - jako právě dirigent velkého orchestru. Film tak vědomě a místy až potměšile obnažuje limity Lydiina uvažování, její koncepce hudby a sebe sama. Proto všechny ty noční výlety k ledničce a zděšené momenty při běhu v lese, při kterých se bůhvíodkud ozývá srdceryvný ženský křik. Lydia je po celý film neustále pronásledovaná zvuky, které nedokáže polapit a kontrolovat, ale které jí přesto neustále zasahují do života, a potažmo i do její tvorby. Hudba, naznačuje film, je mnohem víc než autorův záměr či dílo geniálního tvůrce. Jsou to všechny tyhle hmotné i nehmotné věci, které hudbu obklopují a zároveň přivádějí k životu. Víc v recenzi v nadcházejícím Cinepuru. (07.03.2023)

Mistrovsky zvládnutá studie charakteru démonické dirigentky v nejlepším hereckém výkonu roku. Cate Blanchett hraje ženu která je komplikovaná, inteligentní, manipulativní a aby toho nebylo málo, ještě k tomu lesba. Celkově je tu cítit záběr na gender problematiku, ale zároveň je film přívětivý i k obyčejnému divákovi, který si některých náležitostí nevšimne, či jim nepřikládá důležitost a užije si primárně famózní koncert Cate Blanchett, která nezaváhá ani v extrémně dlouhých dialogových pasážích, kdy ji kamera staticky, až voyersky zabírá a zkoumá každé její gesto. Délka je zároveň jediná výrazná slabina filmu. Při dvouhodinové stopáži a sestříhání některých přece jen zbytečně dlouhých pasáží (paradoxně hlavně těch hudebních), by to zřejmě byl hlavní favorit Oscarů. Jelikož kromě skvělého scénáře, minimalisticky pojaté formy a výživné dramaturgie je to film z prostředí, které je mainstreamovému divákovi téměř neodkryté a velmi zajimavé. (12.03.2023)

Film otevírá téma lesbo-bossingu, což z něj dělá jeden z vyzrálejších opusů s tematikou LGBTABCDEFGHCHIJKLMNOPRSTUVW. Fenomenální Cate Blanchett přehrává i tematická úskalí žalující směrem k Pianistce (která zobrazovala rozpor mezi oduševnělostí a intelektualismem profese na straně jedné a devalvující animálností nezvládnuté sexuality na straně druhé) a směrem k Černé labuti (která ukázala psychický rozklad s daleko přesvědčivější sugescí) .... (23.02.2023)