Asteroid City

Jít do kina na nový film Wese Andersona, to je jako jít na návštěvu k přátelům, které vždycky rádi vidíte a rádi si s nimi povídáte naprosto o čemkoliv, ať to dává nebo nedává smysl. Spolu jste zkrátka spokojeni a ačkoliv se za ty roky už opravdu důvěrně znáte, ještě jste se neomrzeli. Z takové návštěvy odcházíte s úsměvem na tváři a s pocitem, že svět je přece jenom občas ještě v pořádku. A víte, že rádi přijdete zase. (30.06.2023)

Nezaměnitelný styl Wese Andersona se zde trochu vymknul kontrole a skončil v kotrmelcích. Experiment, který se dá těžko popsat, o čem vlastně je. Dokonalá ukázka, že i mnoho slavných herců včetně režiséra s úspěšnými filmy může narazit do zdi. Film exceluje hlavně v tom, jak se mu daří neustále snižovat zvědavost vidět další scény a tak postupně přechází do solidní nudy. Anderson se zasekl ve své režijní šabloně a tak si především natočil film sám pro sebe a možná pro pár intelektuálů, kteří se asi nebudou moc bavit, ale určitě tam najdou uměleckou hodnotu. Třeba scény jsou vizuálně povedené, dialogy působí vyspěle, ale herci mají za úkol hrát jak roboti, což podivnost nesourodého konceptu který nikam nevede jen umocňuje. Dílo jako stvořené pro odmítnutí kritiky větou - Nelíbí se ti to, protože si to nepochopil. Zde už nezáleží na tom, jak moc chytře, nebo umělecky to působí, protože emoční prázdnota a nezájem o celý tento vysněný paskvil přehlušuje téměř všechno. (22.06.2023)

Wes Anderson kdysi skrze svoji svojí svébytnou dollhouse formu přilákal diváky k příběhům o různě polámaných lidech snažící si zachovat svoji hrdost a sebeúctu navzdory tomu, že něco se mění. Poslední dobou se více uzavírá do svého světa projekcí, vzpomínek a představ, kde si vše filtruje tou svojí specifickou krajinotvorbou, ale diváci ho teď pomalu opouštějí, stěžujíce si právě na tu formu, která je k němu prve přitáhla. Příznačně se tak stává typickým protagonistou svých filmů. Tedy postavou, která kdysi na tvůrčím vrcholu si kolem sebe vytvořila bizarní mikrosvět, který se čím dál více uzavírá do sebe, on samotný ztrácí přízeň diváků i kritiků, ale přesto se všemi silami snaží udržet si tu vlastní vybudovanou platformu k vyprávění osobních příběhů, ačkoli mu možná již přináší více strastí než slastí. Asteroid City dokáže iritiovat tím, kolik je tam nevyřčeného navzdory tomu, jak jsou jeho postavy přímočaré ve svém jednání i vyjadřování a všudypřítomná robotičnost působí, jakoby v dalším filmu měli mít už všichni herci přímo zaražený v zadku natahovací klíček. Zároveň je to však v rámci Andersonovi tvorby vzácný snímek tím, že má přímý vztah k současné realitě - vypráví o tom, že v 50. letech přistane před očima několika lidí mimozemšťan, ukradne meteorit a odejde, přičemž pro všechny ty lidi se vlastně nic nemění a oni se horko těžko snaží v sobě probudit to očekávané nadšení a zaujetí, které by z dané situace mělo vzejít. Svým vlastním způsobem tak popisuje pocit mnohých v posledních letech, kdy po několika world-changing událostech od pandemie, přes počínající třetí světovou válku až po první viditelné projevy klimatických změn, je mnoho lidí překvapeno s tím, jak bojuje spíše s pocity vlastní apatie, nenaplněnosti a osobním selháním. Hledání pojítek mezi padesátými lety, jako nejzkurvenějším obdobím v zásadě everywhere, a současností bude teď chvíli asi hip. "It's been a great ten years Schubert and I don't regret a second of it. Clark still loves you. I still love you." "But not like before?" "But not like before." (21.09.2023)

Wesa Andersona som mal niekedy ako režiséra rád, ale svoj vrchol dosiahol niekde pri Moonrise Kingdom a The Grand Budapest Hotel, a následne sa stratil vo vlastnom režíjnom štýle, bez ohľadu na to, či je to ešte stále zábavné aj pre divákov. No a nie je. Asteroid City síce opäť vyniká všetkými známymi Andersonovými atribútmi - je tu podmanivý vizuál, kde je každý záber vymazlený do posledného detailu, má to množstvo nápadov, skvelú prácu s hercami, ale čo z toho, keď to celé funguje len ako podmanivé obrázky niekde na internete, než film. Ako film totiž Asteroid City zabúda postávam vdýchnúť akýkoľvek život a divákovi načrtnúť zmysluplný príbeh. Celé to tak pôsobí iba ako formálna hra, no neskutočne prázdna hra so sériou pekných obrázkov, no bez akéhokoľvek života. Nuda, šeď, nepodmanivé, bez hĺbky, a prázdne. Samotný režisér si natáčanie rozhodne užil a vyhral sa s ním, ale čo z toho má divák? CELKOVO: 4/10 (25.08.2023)

Jak řekla v závěru filmu jedna postava: "Pořád té hře nerozumím,", tak takové pocity měla asi valná část diváků po shlédnutí Andersonova posledního filmu. Po svých předešlých artových kouscích se totiž Pan Režisér rozhodl, že se pustí do lehkého sci-fi, ve kterém se nesourodá parta setká v malém městečku v poušti a jejich cesty ovlivní přistání UFO. To ale není všechno, jelikož si dílko hraje na meta příběh, kdy se vlastně jedná o divadelní hru a my sledujeme i její vznik, jak nad ní herci uvažují apod. Humor je naprosto perfektní, vizuálem Anderson opět ohromuje a hercům se nedá nic vytknout... ale smysl celého díla a vlastně jistá bezduchost jej sráží dolů a takhle je z toho akorát artový snímek, který zapadne a už si na něj nikdo nevzpomene. Hodnocení: 60 % (10.10.2023)